V samizdatových Lidových novinách se psalo dokonce o „malé válce“ na hranicích nedávno ještě bratrského státu. V Rudém právu se samozřejmě nepsalo nic. Festival nezávislé československé kultury s obdivovanými exilovými zpěváky byl tím posledním, co by komunistické vedení hodlalo tolerovat. A strážci česko-polských hranic a přechodů se opravdu činili.
Retro zprávy
|
Na cestě do Wrocławi zadrželi třeba plátna výtvarných umělců, a tak se vernisáž zahajovala s prázdnými rámy a se jmény výtvarníků na cihlových zdech, ale hlavně: celníci zadržovali Čechy a Slováky, většinou mladé, kteří do Polska mířili.
Zaplavili však Wrocław odevšad a vynalézavost jim nescházela. Třeba chartistka Petruška Šustrová, než by riskovala vysazení z vlaku až někde na česko-polských hranicích, si zvolila nevídaný způsob: koupila si letenku z Prahy do Varšavy; pamatuje si dodnes cenu: 420 korun. A podařilo se, do Wrocławi se Petruška Šustrová, jako jedna z mála známých disidentů, dostala.
Někteří s úspěchem putovali do Polska přes východní Německo – v Drážďanech nasedli na vlak směr Wrocław, což byla patrně nejjistější cesta. Jiní ve vlacích nebo autech ve vlnách naráželi na československo-polské hranice – někteří marně, někteří s úspěchem prorazili (v pátek 3 .listopadu to prý vesměs nešlo, v sobotu už ale ano).
Podle dobových zpráv se na festival mohlo dostat až pět či šest tisíc lidí, pamětníci hovoří o mírně nižším počtu. Odměna však byla sladká. Mohli vidět na vlastní oči, poprvé po dvaceti letech, Karla Kryla, ale i další exulanty: Pavla Kohouta, Františka Janoucha, celou redakci Svobodné Evropy nebo Karla Schwarzenberga (v Polsku byl dokonce i šéf Svědectví Pavel Tigrid, zůstal ale ve Varšavě).
Zhlédli „trezorové“ filmy Miloše Formana, Věry Chytilové nebo filmovou adaptaci Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. A mohli si poslechnout naživo už zmíněného Karla Kryla, ale také Jaroslava Hutku nebo Vlastimila Třešňáka. Ti ve Wrocłavi sdíleli jedno pódium s idoly tuzemského folku: Jaromírem Nohavicou nebo Pavlem Dobešem. Vladimír Merta nebo Ivan Hoffman se do Polska neprobojovali.
Spatřili však ještě něco, možná to vůbec nejdůležitější: že země, která byla ještě před pár lety nedobytnou baštou „tábora míru a socialismu“, najednou otevírá náruč hvězdám československého exilu. Nechá je přiletět, zahrát, volně se bavit s lidmi...
