Jako se dějiny dělí na éru před Kristem a po Kristu, její život kdysi rozčísla televizní soutěž Česko hledá Superstar, kterou jako vůbec první u nás v červnu 2004 vyhrála. Dnes sedmadvacetiletou zpěvačku na rozhovor přivedl bratr Nikola. Okoukl mě, shledal zřejmě důvěryhodnou a diskrétně odešel. Superstar při rozhovoru často hleděla do stolu. Neříkala písnička, ale píseň. Nezdrobňovala. Nijak nemrckovala, jak bývá v branži zvykem. Naopak byla neokázale opravdová. Tahle stydlivá dívka je však zřejmě i odvážná. Jinak by nedokázala přiznat to, co mnozí úzkostlivě skrývají celý život – totiž že to má trochu jinak, zkrátka že žije s ženou. „Strašně se mi tím ulevilo,“ říká.
Když jste před deseti lety vyhrála televizní soutěž, byla jste sedmnáctiletá středoskolačka z Říčan – a najednou vás předhodili ječícímu davu v nákupních centrech. Jaké to bylo, stát se ze dne na den veřejným majetkem?
Byl to opravdu rychlý skok. Já se do té doby schovávala před kamerami za sloupy, jak jsem se styděla. A najednou jsem stála před několikatisícovým davem a ti lidé ječeli, tlačili se a různě omdlívali, když nás v těch limuzínách přivezli. Pro mě to bylo sci-fi. Měla jsem pocit, že mávají někomu jinému a já tam jen stojím a pozoruju to. Já přece chtěla zpívat, nechtěla jsem, aby ze mě někdo omdlíval.
Měla jste z toho uměle zfanatizovaného davu strach?
My měli bodyguardy a bylo tam pár mých oblíbených, za které jsem se schovávala, když jsem procházela tím davem. Ti lidé jsou určitě hodní, ale pod vlivem tak velké manipulace to může být i nebezpečné. Párkrát se mi stalo, že jsem někoho potkala pětkrát za den v ulici, kde jsem bydlela. A to si říkáte, jestli už to není nějaký divný. Ten člověk vás zdraví, jako že nic, že tam zrovna prochází, přitom vy dobře víte, že pořád obchází blok. Takových situací bylo víc. Já už se pak bála jen vyjít z domu.
Aneta Langerová (2014)
Nejste vy se svou plachostí vlastně přesně ten typ, co se do showbyznysu nehodí?
To je dost možný. Ale introvertní povaha má možná taky něco do sebe. Lidi mi říkají, že to působí, jako kdybych skrývala nějaké tajemství, a to je přitahuje. Taky pro mě je už jenom vyjít na pódium naprostý adrenalin. To napětí cítím já i lidi. Když ale zpívám, lidí se nebojím. A koneckonců kdyby všichni zpěváci byli extroverti, bylo by to asi docela nudné.
Showbyznys je moře plné žraloků. Vrhli se tenkrát na vás se smlouvami?
Začali mi předkládat různé smlouvy. Ale když mi předložili tu první, postavil se přede mě můj bratr Nikola a řekl: „Anet nic sama podepisovat nebude.“ Což byla moje zásadní výhra, že se můj brácha stal mým manažerem.
Když se na tu tehdejší situaci podíváte svýma dnešníma očima, co bylo nejnebezpečnější?
Pokušení. Byly například i velmi lákavé nabídky, velmi dobře finančně ohodnocené. Člověk viděl, co všechno by mohl během pár týdnů mít. Bylo to takové... vždycky někdo přišel a jen tak zamával tím papírkem: „Pojď...“ A já si říkala: „To je nějaký divný, ne? Přece za to nemůžu mít tyhle peníze.“ A oni na to: „Ale ne, to vůbec není divné. Vždyť ty přece zpíváš a teď nám jenom zazpíváš – všechno bude v pořádku.“
Kolik nabízeli?
No... bylo to hodně. Objevily se i nabídky na reklamy. Což bylo ještě víc. Nebo na politické kampaně – i za to by bylo hodně. Trvalo asi rok a půl, než pochopili, že pro to s bratrem opravdu nejsme stvořeni.
Celý rozhovor s Anetou Langerovou o její dekádě po Superstar si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 13. černa.
V magazínu také najdete:
|
