Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

BYZNYS ŽIJE: Odvážný rebel zažehnal krizi. Kolečku přidělal motor

Ekonomika

  7:30
PRAHA - Jeden myslel, až vymyslel kolečko od trakaře. Když před časem Kvido Štěpánek přemýšlel, čím nahradit výpadek výroby, lidové rčení o marném snažení se mu stále vracelo na mysl. Až najednou – proč ne kolečko? Co k němu přidat elektromotor? Tak vzniklo motúčko, elektrické stavební kolečko od firmy Isolit-Bravo.

Vedle Motoúčka firma vyrábí i motorizovaný trakař, neboli Mokař. foto: motucko.cz/

„Loni osmého června jsme oslavili třítisící prodané motúčko, v prosinci jsme kontejner, celkem 140 motúček, poslali do Austrálie,“ líčí ředitel firmy Kvido Štěpánek osudy výrobku, který nemá na světě obdoby a který odstartoval zcela novou výrobní divizi firmy Isolit-Bravo v Jablonném nad Orlicí.

Původní elektrické kolečko s plechovou korbou a nosností až 150 kilogramů, o výkonu 250 W a s motorem náchodské firmy Atas napájeným baterií Panasonic dostalo naviják s ocelovým lanem. A také silnější motor o výkonu 300 W, vidlici pro zvedání metrákových břemen Herkules, pevnou i nastavitelnou radlici na odklízení sněhu či vyorávač brambor. A také celkově lehčí kolečko s korbou z plastu a žlutými rukojeťmi se zelenými puntíky pro ženy.

Místo dřiny s tlačením plného kolečka na zahradě či stavbě stačí kolečko jen zvednout a nechat se jím táhnout. I do kopce, zvládne stoupání až do 35 stupňů.

„Jedno motúčko je i na Sněžce, posledních padesát metrů od lanovky k poštovně vozí potraviny a nápoje, po kamenech, příkrým svahem,“ připomíná personální šéf firmy Martin Šlesingr.

Motorizované kolečko v akci.

Kdo o motorovém kolečku slyší, tak se směje. Kdo si je vyzkouší, okamžitě začne šetřit, aby si je mohl koupit, stojí necelých deset tisíc korun. „Připravili jsme další vylepšení. Například trojkolku, v prodloužené verzi se na ní dá stát. Postavíte se a jedete, naložené motorové kolečko vás veze,“ prozrazuje Petr Bodlák, šéf prodeje společnosti Isolit-Bravo. Další verze má jako nástavec mechanickou travní sekačku. Zbývá jen dořešit, jak házet posekanou trávu přímo do korby. Firma připravuje i elektrickou čtyřkolku.

„Momentálně máme zakázku na dvě čtyřkolky, které by jezdily po pláži a rozvážely zmrzlinu. Požadavek je, aby to bylo lehké a aby se to v písku nezahrabalo,“ říká vedoucí prodeje.

„Loni v srpnu jsme se zúčastnili předvádění techniky pro vinaře ve strmých svazích na vinicích na řece Mosel v Thörnychu v Německu, kde se rozkládají údajně nejstrmější vinice světa. V soutěži s pásovými roboty bylo motúčko spíše kuriozitou, ale velmi dobře přijímanou. Vyvezli jsme na motúčku do svahu i stotřicetikilového pořadatele,“ připomíná Štěpánek. Nakonec co čekat od ředitele, který po závodě jezdí v tričku na elektrické terénní koloběžce...

Aku šroubovák byl také nonsens

Možnosti využití akumulátorového elektromotoru Štěpánka i jeho spolupracovníky fascinují. Firma například vyvinula paletový vozík Maťa s nosností dvou tun, jehož pojezd i zdvih pohání elektromotor. Člověk nemusí tlačit ani pumpovat rukojetí jako u mechanických vozíků. Vyrobeny jsou čtyři prototypy.

„Pohon lze dát do čehokoli, já uvažuji o pohonu vrat. Elektrické otvírání brány samozřejmě existuje, potřebuje ale kabel. Já mám ale nově vydlážděný dvůr a rozkopávat to kvůli kabelu se mi nechce. Stačí přidat malý motorek, můžemít i dálkové ovládání. A nic nemusím rozkopávat,“ říká Bodlák a pokračuje. „Loni jsme závodní jídelnu rozšířili o prosklené atrium, kam ale v létě pálí slunce. Žaluzie jsou drahé, chtěli za ně statisíce korun. My si uděláme vlastní. Větší trubka, v ní náš motor na aku pohon a roleta. Za pár tisíc budeme mít obrovskou žaluzii. Není problém, aby se to chytlo a za rok to přispělo k naší obživě. Cena proti výrobkům na trhu by byla desetinová.“ V současnosti firma vyrábí zhruba dva tisíce motúček ročně. Nejbližší cíl je deset tisíc za rok. Pak třeba i deset tisíc za měsíc.

„Vzpomeňte na elektrické šroubováky. Když jsem v mládí dělal konstruktéra, byl takový šroubovák velký jako stůl a používal se jen v sériové výrobě, od půldruhého milionu kusů výše. V životě nás nenapadlo, že by někdo mohl mít elektrický šroubovák doma, to byl nonsens. Dnes je akumulátorový šroubovák zcela běžným vybavením domácnosti, každý má doma dva. Myslíme si, že tak se bude vyvíjet i potřeba motúčka,“ soudí Štěpánek.

Továrníkem proti své vůli

Závod Isolit v Jablonném nad Orlicí byl založen 11. září 1921 jako lisovna bakelitu pro firmu Telegrafia, vyrábějící telefonní přístroje. Podnik patřil Moravské bance. Kolem roku 1930 pracovalo v závodě 70 pracovníků a vyrábělo se stavební kování, telefonní kryty, galanterie, termolahve a další výrobky z bakelitu. Během druhé světové války závod značně technologicky vyspěl. Vyráběl přesné dílce pro Ostmarwerke Kbely, polní termolahve a další výrobky. Po roce 1945 byla továrna začleněna do firmy Kablo Bratislava. Do roku 1990 ještě začlenění několikrát změnila. Byla součástí MEZ Postřelmov, pak OEZ Letohrad. V padesátých letech měl Isolit pověst jednoho z nejlepších výrobců výlisků z bakelitu ve střední Evropě.

„Po roce 1990 tady původního ředitele závodu nechtěli. Já pracoval v podniku OEZ Letohrad, pod který závod spadal, jako konstruktér. Do konkursu na ředitele se nikdo nepřihlásil a řekli mi, ať se přihlásím já. Nechtěl jsem. Na druhé straně, nejdřív jsme všichni nadávali na komunisty a teď to po nich nikdo nechce dělat, to je k smíchu – tak jsem se přihlásil. Konkurenti nebyli, takže jsem vyhrál,“ vzpomíná Kvido Štěpánek.
Pod jeho vedením se závod v roce 1991 osamostatnil jako státní podnik. A stát se ho chtěl zbavit, přišla privatizace.

Možnosti využití akumulátorového elektromotoru Štěpánka i jeho spolupracovníky...

„Do veřejné soutěže se nikdo nehlásil. Tak jsem řekl, dáme dohromady padesát lidí, eseróčko a závod koupíme. A lidi: „do toho nepůjdeme, bojíme se“. Nakonec jsme byli tři: já, Pavel Prokopec a Zdenek Najman. Půjčili jsme si z banky 24 milionů proti rodinným domkům. V prvním kole to bylo málo, účetní hodnota byla 36 milionů. Nikdo nevyhrál. Přišlo druhé kolo, nikdo jiný se nepřihlásil, tak jsme to v roce 1993 vyhráli,“ líčí ředitel firmy privatizaci.

Po patnácti letech se jeho společníci už cítili unaveni a chtěli skončit, v srpnu 2008 je Štěpánek vyplatil a stal se tak stoprocentním majitelem firmy.

Rebelující lokální patriot

„Mnohokrát jsem slyšel, že jsem blázen, uvázat si na krk fabriku a osudy pěti set lidí. Dělal jsem to a dělám trochu z donucení. Primárně mi nikdy nešlo o peníze, o vedoucí funkci, ale o to, aby ta fabrika fungovala. Dostal jsem se k tomu jen proto, že mi bylo blbé nechat to propadnout fondům Koženého, jak by to dopadlo? Jsem z Jablonného, jsem lokální patriot. Chtěl jsem, aby lidi měli práci, aby si dobře vydělávali,“ říká Kvido Štěpánek. Lidé si dnes v jeho firmě vydělávají průměrně 23 tisíc korun měsíčně. Na pomezí severovýchodních Čech, v městečku se třemi a půl tisíci obyvatel.

Lokální patriotismus není pro Štěpánka jen heslem. Ze 433 zaměstnanců firmy jsou dvě stovky z Jablonného, další dojíždějí z blízkého okolí. Na dobročinnost dává firma ročně přes dva miliony korun. Založila Nadační fond nadaných, který třeba v roce 2011 rozdělil 703 tisíc korun mezi 21 studentů, 18 postižených dětí a 31 obdarovaných lidí a organizací. Koupila nemovitosti s byty pro zaměstnance, naposledy rekonstruovala bytový dům s patnácti byty, podnikovou prodejnou, tělocvičnou a ordinací lékaře. Na laparoskopii pro dětské oddělení nemocnice v Ústí nad Orlicí firma věnovala 600 tisíc korun. Loni získala ocenění Společensky odpovědná firma roku.

Kvido Štěpánek sice stále zdůrazňuje, že všechno je dílem jeho spolupracovníků, jak nazývá zaměstnance firmy, ovšem bez jeho tvrdošíjného zaujetí by nebylo nic. Jeho zásady jsou ryze konzervativní – lidé by se měli k sobě chovat slušně, neměli by podvádět, krást, lhát, měli by pomáhat slabším, měli by pracovat podle svých nejlepších schopností. Bohužel, v dnešní době dotací a dotačních podvodů, reklamních triků, lživých kampaní a politických trafik zavánějí takové zásady rebelantstvím.

Firma se opět zvedá

Prvním novým výrobním programem firmy v roce 1990 byly kuchyňské přístroje, konkrétně fritézy. V kooperaci je vyráběli a vyrábějí i pro značku Philips, vyrábějí i vlastní typ pod značkou Bravo.

Proč Bravo? „Slovo bravo je pozitivní, tak jsme je do názvu firmy přidali. A zvolili jsme Bravo jako značku,“ říká Štěpánek. Kooperace s firmou Philips je výhodná, dostane výrobky z Jablonného i tam, kam by se nikdy nedostaly.

Závod Isolit v Jablonném nad Orlicí byl založen 11. září 1921 jako lisovna...

„Třeba do Ohňové země. Tam bychom v životě nevyvezli nic, ale s Philipsem se tam dostaneme. Bylo by krásné, kdyby značka Bravo byla tak proslulá, ale buďme realisty,“ říká ředitel firmy. Výroba se postupně rozšiřovala o mixéry, varné konvice a další kuchyňské přístroje. Hlavní část produkce, v tržbách představující zhruba půl miliardy korun ročně, tvoří plastové výlisky pro automobilový průmysl. Jde hlavně o světlomety, skříňky a boxy pro automobily. Nástrojárna vyrábí vstřikovací formy jak pro automobilky, tak pro firmy elektrotechnického průmyslu.

Isolit-Bravo dělal díly pro Black&Decker, potravinové boxy a dětské sedačky pro IKEA. Tržby postupně rostly, v roce 2007 převýšily 1,4 miliardy korun. Pak přišla krize a jedna rána za druhou, odběratelé kvůli recesi rušili smlouvy. V roce 2008 se tržby snížily o 194 miliony korun, o rok později skončila výroba mixérů a tržby klesly o další 334 miliony. V roce 2012 firma utržila 730 milionů korun a Štěpánek předpokládá, že z útlumu se už vymanila. Od roku 1993 dosud Isolit-Bravo z vlastních prostředků investoval do budov a technologického vybavení více než 800 milionů korun. Je to znát hlavně ve výrobě komponentů pro automobilky. Žádné klasické lisy, frézy či soustruhy, ale moderní lisovací a obráběcí centra řízená počítači. Hala vypadá jako expozice na strojírenském veletrhu v Brně.