Úplatky jsou mazivo, které umožňuje ekonomickému stroji hladký a efektivní chod, psalo se od šedesátých do osmdesátých let minulého století v odborných časopisech. "Pokud jde o hospodářský růst, je jen jedna věc horší než rigidní přecentralizovaná společnost s nečestnou byrokracií. Nepružná přecentralizovaná společnost s čestnou byrokracií," tvrdil před čtyřiceti lety politolog Samuel Huntington, který se později proslavil svojí vizí střetu civilizací.
Ekonom Francise Lui zase oceňoval úplatky jako svéráznou aukci, která umožňuje dát určitou výhodu nebo zakázku tomu, kdo ji co nejefektivněji využije. I stát ušetří, tvrdili tehdy někteří experti, úředníkům postačí malé platy a zbytek jim na živobytí připlatí soukromníci formou úplatků.
Jenže pozdější výzkumy ukázaly, že to neplatí. Úplatky dlouhodobě nepřispívají k ekonomickému růstu, a dokonce nepomáhají ani firmám, které uplácejí. Ekonomové Daniel Kaufmann a Shang-Jin Wei ze Světové banky a Harvardovy univerzity dokázali ve své studii, že čím více jsou firmy ochotné zaplatit za různé výhody úplatným byrokratům, tím více času stráví jejich manažeři jednáním s úřady a tím větší jsou jejich náklady. Nejde jen o přesun peněz od firem k úředníkům. Celá ekonomika se stává méně produktivní, spousta času a prostředků se promrhá na různé zprostředkovatele a zjišťování, kdo je ten správný, kterému je třeba podstrčit peníze.
To by ještě nebylo pro společnosti připravené někoho podmáznout tak strašné, zvýší si prostě svoje ceny a zaplatí to prostřednictvím státních zakázek daňoví poplatníci. Jenže pokud zemi nevládne úplatný diktátor, stále se vynořují noví a noví lidé, kteří chtějí peníze.
Ani když dáte úplatek, nevíte, jestli je poslední. I s tím by se dalo žít, ale v zemích, kde kvete korupce, se dříve či později zhoršují celkové podmínky pro podnikání. Úředníci se snaží vypracovat takové zákony, aby podnikatelům co nejvíce ztížili život a brali poté peníze za jejich obcházení. Podle Kaufmanna proti tomu mohou trochu bojovat jen velké zahraniční firmy, které si vymohou speciální zacházení. Mohou totiž pohrozit tím, že jinak ze země odejdou. Platí tak ve většině zemí méně. Ale ne vždy a všude. O situaci v České republice cosi vypovídá i to, že soukromé tažení za větší transparentnost veřejných zakázek tu zahájili zahraniční investoři.
Nejúčinnější protikorupční politikou jsou podle ekonomů kromě průhlednosti státních zakázek co nejjednodušší zákony. Speciálně zmiňují ty daňové (do českých daňových zákonů přibývaly od jejich přijetí stále nové a nové výjimky a ustanovení). Nutností jsou slušné platy pro úřednictvo a přehledné rozpočty, aby šlo snadno zjistit, za co se utrácí (u nás se prý ve státním rozpočtu vyzná jediný člověk, a to ministr financí Eduard Janota). Neprůhledné rozpočty totiž umožňují úředníkům utrácet za projekty, které jsou drahé, nefunkční a často slouží jen k získání provize od investorů. Podle ekonomických studií jde ve většině zemí hlavě o silnice a další infrastrukturu (v Česku máme extrémně drahé dálnice a silniční obchvaty uprostřed měst).
Problémem je, že jednoduché zákony bez výjimek a průhlednost části politiků (o úřednících nemluvě) nevyhovují: nejde zvýhodnit jednotlivé skupiny obyvatel a "koupit" si jejich hlasy, nejde snadno přihrávat peníze do svých volebních obvodů ani do vlastních kapes. Vysoké platy pro státní zaměstnance také nejsou u části voličů populární. Naopak nová daňová zvýhodnění, nové silnice, vytvoření speciální agentů provokatérů či rozšíření armády mizerně placených kontrolorů, jsou nejlepší cestou k popularitě a znovuzvolení.
