Audiokazety původně neměly ambici stát se hudebním nosičem. Firma Philips je vyvinula pro novou řadu svých stolních diktafonů, pro které by magnetofonové pásky známé z kotoučových magnetofonů byly příliš velké.
ČTĚTE TAKÉ: |
První kazety Philips představil v létě 1963 na veletrhu v Berlíně. Technická kvalita záznamu postačovala pro reprodukci mluveného slova, používat tehdejší kazety k poslechu hudby ale bylo nemyslitelné. První alba na audiokazetách proto začala vycházet teprve ve druhé polovině 60. let, kdy už byla technologie přeci jen pokročilejší.
Zlepšení kvality
Pro masové rozšíření audiokazet bylo důležité, že licenci na jejich výrobu poskytl Philips bezplatně i jiným firmám. Také díky tomu se počátkem 70. let kvalita nahrávek na kazetách výrazně zlepšila. Zásluhu na tom měla mimo jiné společnost Dolby Laboratories a její systém potlačující nežádoucí šum. Změnou prošlo také chemické složení magnetického povrchu pásek. Výsledkem byl větší frekvenční rozsah nahrávek i delší životnost.
Zlatou érou audiokazet byla osmá dekáda minulého století, kdy toto médium v západní Evropě a severní Americe vytlačilo z výsluní gramofonové desky. Podstatným způsobem k tomu přispěla japonská společnost Sony, která v roce 1979 představila první walkman a umožnila tak poslouchat hudbu kdykoliv a kdekoliv.
Snadné rozmnožování
Kromě nahraných alb si zákazníci mohli koupit také prázdné kazety. Majitelé počítačů je využívali k ukládání programů; mnohem častěji však sloužily k pořizování kopií nahrávek nebo k vytváření vlastních hudebních výběrů. Právě snadnost, s níž bylo možné kazety rozmnožovat (byť za cenu zhoršení kvality oproti originálu), dala vzniknout prvním kampaním nahrávacích společností proti kopírování hudby.
Kazety si našly cestu také za železnou oponu, kde díky snadnému kopírování úspěšně šířily "úpadkovou" západní kulturu. Nejeden z obyvatel někdejšího socialistického Československa si v této souvislosti vzpomene na kazety domácí provenience značky Emgeton, jež byly noční můrou všech, kdo toužili po alespoň trochu kvalitním zvuku. Těm pak nezbývalo nic jiného než podstoupit nemalé úsilí spojené se sháněním nedostatkových "sonek, basfek či tédékáček".
V průběhu let učinili různí výrobci hned několik pokusů otřást dominantním postavením analogových audiokazet. Společnosti Philips a Sony například nabídly zákazníkům kazety s digitálním záznamem, označované jako DCC, respektive DAT. Zatímco druhý ze zmíněných formátů se ujal alespoň v profesionálních hudebních studiích, běžní posluchači zůstali věrni staré dobré kazetě.
Soumrak kazet v 90. letech
Soumrak audiokazet nastal až v souvislosti s větším rozšířením kompaktních disků počátkem 90. let. Kazety se ani pak nevyklízely pozice snadno. Definitivní ránu jim zasadil teprve nástup cenově dostupných vypalovacích CD mechanik v polovině dekády. Platilo to i o Česku, kde se v roce 1998 poprvé prodalo více hudby na "cédéčcích" než na kazetách.
Není pochyb o tom, že éra kazet definitivně patří minulosti. Jak ale letos v květnu informoval server BBC, některé, zejména punkové kapely, se k tomuto nosiči v posledních letech vracejí.
Vycházejí tak vstříc posluchačům preferujícím analogový záznam před digitálním, a zároveň se vezou na módní vlně retra. Jak ale server zjistil, převážná většina kupců nakonec stejně využije ke kazetě přiložený kupon na stažení téže nahrávky z internetu.
