Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Euro sníží Evropanům platy: horkokrevný jih se otřese v základech

Ekonomika

  11:03
Zatím se to neříká nahlas, halí se to do politicky a ekonomicky korektních frází. Pokud ale chtějí země jižní Evropy zůstat v eurozóně a zároveň se dostat z těžké ekonomické krize, čeká je výrazné snižování platů a pokles životní úrovně. Na horkokrevném jihu, kde stávky, demonstrace a nepokoje patří ke kulturní tradici, to může výrazně otřást celou společností.
Euro a spořící prasátko (ilustrační foto)

Euro a spořící prasátko (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Nejde jen o krachující Řecko. Bez výrazného poklesu platů se z krize nedostanou ani Španělé a Portugalci. Když Mezinárodní měnový fond přijíždí zachraňovat krachující země, využívá dva osvědčené recepty. Rozpočtové škrty mají pomoci z dluhových pastí. Devalvace měny pak zemi zlevní a dá jí příležitost snáz se prosadit v mezinárodní konkurenci.

Bolavé prasknutí platových bublin
Když ale platíte eurem jako Řekové nebo Španělé, devalvace je tabu. Zlevnit můžete jen tím, že si prostě snížíte platy. Je to výrazně bolestnější, než když oslabí měna a vy si najednou můžete koupit mnohem míň dovozových věcí, protože jsou ze dne na den výrazně dražší.

Čtěte více:


Je to dokonce mnohem horší, než když vám životní úroveň klesne kvůli vysoké inflaci. Obojí jsou lehce abstraktní události, odehrávající se mimo vás. Nemají tvář konkrétního viníka. Za úpadek životní úrovně můžete potrestat jen politiky při volbách.

Plat vám ale někdo zcela konkrétní ze dne na den sníží. Vztahům a důvěře to zrovna neprospěje. Je to společensky nejtvrdší cesta k posílení konkurenceschopnosti. V eurozóně ale jediná možná.

Seat za cenu VW
Obrovské dluhové bubliny, které euro díky nízkým úrokům nafouklo v ekonomicky slabších zemích, následovaly i bubliny platů. Právě z těch obrovských schodků ve veřejných financích i v platebních bilancích se stále zvyšovaly platy.

Řekové ani Španělé by si bez eura nikdy nemohli tak vysoké mzdy dovolit. Teď se budou muset části z nich vzdát, jinak se z krize nedostanou.

Slovníček politickokorektní ekonomiky

Posílení konkurenceschopnosti: snížení platů

Vnitřní devalvace: snížení platů

Dluhově deflační dynamika: snižování cen a platů

Cena práce – tedy platy a všechny ostatní výdaje na zaměstnance jako daně, odvody, pojištění, odborářské příspěvky – se od startu eura v roce 1999 v celé měnové unii zvýšila o 12,7 procenta. V Portugalsku ale stoupla o 52 procent, v Řecku o 32 procent a ve Španělsku o 19 procent. Prudké zdražení práce od spuštění eura není ale jen příběhem okrajových zemí měnové unie.

V Itálii a Francii práce zdražila o 34 procent, v Irsku o 37 procent. Zatímco na jihu se mohutně nafukovaly bubliny, Německo zažívalo skromné časy, kdy se moc nezvyšovaly platy a ještě mírně klesaly daně. Takže cena práce stoupla jen o 4,8 procenta.

Němci získávali, zatímco ostatní ztráceli. Jejich zboží a služby, které co do kvality patří ke světové špičce, byly ve srovnání se španělskými nebo italskými rok od roku levnější. Ceny Volkswagenu, Seatu a Fiatu si byly čím dál blíž. Technologické renomé německých aut je přitom výrazně lepší. To dobře vysvětluje jejich obrovské přebytky v platební bilanci. Vydělávali výrazně víc, než si rozdělovali na platech a utráceli.

Stejná pláž za vyšší cenu
Většina jižních zemí vůbec nedokázala přizpůsobit stále vyšším platům zboží a služby, které nabízely. Řekové nevymysleli nic, čím by nadchli zahraniční zákazníky. Ekonomika jejich země je stále závislá na turistice a vývozu potravin. Jenže pláže na Chalkidiki a Korfu, stejně jako retsina, jsou dnes o třetinu dražší než před jedenácti lety, kdy euro startovalo.

Podobným příběhem země, kde se moc nezměnilo, ale práce prudce zdražila, je Portugalsko. Ve Španělsku asi budou platové škrty bolet nejméně. Příjmy nerostly tak dramaticky jako v Lisabonu nebo Aténách. Španělská ekonomika se navíc za poslední desetiletí velmi proměnila a celá země se posunula na vyšší civilizační úroveň. Má sofistikovanější průmysl i firmy schopné uspět v ostré mezinárodní konkurenci.

Graf nárůstu ceny práce.

Proto také zdražení práce nemusí tolik trápit Francii a Itálii. Obě země mají firmy, které jsou ve svých branžích jedničkami a mohou si dovolit žádat vyšší ceny. Francouzi zdaleka nevyváží jen módu a kosmetiku, umí se prosadit ve farmacii, zbrojním průmyslu, rychlovlacích nebo leteckých technologiích. I pro ně je ale ztráta konkurenceschopnosti ve srovnání s Německem nepříjemná.

Irská lekce
V Evropě už jsou k vidění názorné příklady, co se v příštích letech bude na jihu kontinentu dít. V Irsku se v klidu, bez demonstrací a nepokojů snížily loni platy o osm procent. Platová eurobublina byla podobná té jihoevropské. Práce zdražila od roku 1999 o 37 procent. Jenže irská ekonomika se hlavně díky masivním investicím amerických technologických firem, na rozdíl od řecké, výrazně proměnila. Přesto se v Dublinu škrtům nevyhnuli.

V Lotyšsku, které sice ještě nestačilo vstoupit do měnové unie, ale mělo měnu pevně svázanou s eurem, se platy snižovaly až o pětinu. I v Rize se cena práce za poslední desetiletí zvýšila o 36 procent, aniž by se země příliš posunula k výkonnější a sofistikovanější ekonomice. Všechny takové země si tak přes obrovské deficity v podstatě půjčovaly na výrazně vyšší platy, než si mohly dovolit.

Výrazné zvýšení platů samo o sobě nemusí zemi stahovat do dluhů. I v Dánsku nebo Finsku se za posledních deset let zvedla cena práce o 36 a 33 procent. Obě země si to ale můžou dovolit, protože v technologiích nebo designu patří mezi světovou špičku. Řecko bohužel žádný Bang & Olufsen nemá.

Bankrot nebo nižší plat
I my v České republice jsme podražili o třetinu. Zároveň se ale podstatně proměnila celá ekonomika. A kdyby bylo nejhůř, můžeme, stejně jako Dánové, devalvovat vlastní měnu.

Snižování platů, kterému se korektně říká vnitřní devalvace, je pro země eura jedinou cestou. Zároveň ale téměř jistě znamená roky stagnace nebo recese. Je to nebezpečný kruh deflace. Firmy snižují platy, lidé méně nakupují, firmy míň vydělávají. Ekonom Irving Fischer popisuje, že přesně tak upadla světová ekonomika do Velké deprese třicátých let.

Druhou možností je pro slabé země odchod z eurozóny a návrat k vlastním měnám. "To by ale téměř jistě skončilo státními bankroty. Novým měnám problémových zemí by na začátku nikdo nevěřil. Nikdo by jim nevěřil," říká Moritz Kraemer, výkonný ředitel ratingové agentury Standard & Poor's.

Bolestné snižování platů vypadá přece jen schůdněji. V jižní Evropě ho ale nikdo dlouhá desetiletí nezažil. Těžko se odhaduje, jestli ho Řekové a Španělé vezmou jako jedinou možnost se stejně stoickým klidem jako Lotyši a Irové, nebo zda Atény a Madrid ochromí nepokoje.

Bez eura by nikdy nezažili tak blahobytné desetiletí, protože by jim nikdo tolik nepůjčil. Nikdy by si ale také nemuseli tak tvrdě snižovat platy.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...