Kde jste chytli Berdycha?
Na Staromáku. To bylo zrovna Nagano a on šel v klídku fandit hokejistům. Byl v pohodě, netušil, že po něm jdeme, pořád si byl jistý, že by ho ti jeho policajti, tehdy i moji kolegové zatažení do celé věci, varovali, že by se to prostě dozvěděl.
Byl to triumfální pocit?
Určitě jo. Víte, jak dlouho jsme na tom makali? Šel do vazby a za pár týdnů byl venku. Pak jsme ho sebrali s novými důkazy znovu a zase se dostal ven. Až na potřetí to bylo natvrdo. Už ve vězení dlouho nebude, je poslední, který z těch skoro čtyřiceti odsouzených sedí.
Nepřichází nový strach – z pomsty?
Ne. Toho se nebojím.
A potkala jste se s některými z nich na svobodě? Třeba se svými bývalými kolegy, kteří v tom byli namočeni?
Nepotkala a rozhodně je nevyhledávám.
Teď vyšel z vězení další slavný muž podsvětí – Ivan Jonák. Znala jste ho? Byl přece s Berdychem propojený...
Byl, Berdych mu v jeho Discolandu dělal vyhazovače, tam se vůbec scházeli dobrý typy – Mrázek a další. Několikrát jsem za Jonákem byla ve vězení kvůli Berdychovi, znám jeho případ, je to divný… no nechme toho.
Jak vás napadlo jít k policii?
Ani nevím. Po gymplu jsem chtěla jít studovat veterinu, to byl sen. Jenže veterina je v Brně a mně se po maturitě narodila dcera a s ní jsem se tam tedy odstěhovat nemohla. Taky jsem musela vydělávat a školu dělat při tom. Napadla mě policejní akademie, tak jsem šla k policii a začala na kapsách. Takhle jednoduché to bylo.
Takže vy jste začala tím, že jste honila po Praze kapsáře? V metru, v tramvaji, v davu?
Přesně. Takhle jsem začala. A bez toho bych nikdy nebyla dobrej policajt. Na ulici se to studuje, hledají kontakty a vůbec – poznala jsem, jak ten zločin chodí. Od toho nejmenšího.
Ono to tak chodí asi u všech řemesel, včetně novinařiny, teorie moc nepomáhá. Ale přece jen – potřebuje policajt nějaký speciální talent?
To nevím. Já jen vím, že to hlavně musí chtít dělat, nadchnout se, zapálit a makat. Mohla bych vám tady teď vykládat nějaký kecy, jako že má být svědomitý, čestný, neúplatný – to jo, to má, ale to nestačí. Takový může být i účetní, nebo uvaděčka v divadle, který asi lapat zločince nepůjdou.
Neúplatný, říkáte. Jaký největší úplatek vám nabídli?
Deset milionů. Dalších třicet pro tři kolegy.
To už je suma na přemýšlení!
Ne pro mě. Tohle prostě nejde. Svědomí má větší cenu – teď jsem trochu patetická, ale myslím to docela prakticky. Nemohla bych s tím žít. To vím, takže odmítnout úplatek bylo, je a bude pro mě snadné.
Dostala jste aspoň pořádnou odměnu za to, nebojím se říct, hrdinství, když jste dopadli a rozložili Berdychův gang?
Ano. Deset tisíc korun.
Děláte si legraci?
Ani náhodou. No pak se dívám na televizi a slyším, jaké odměny dostávají důstojníci z prezidia, kolem milionu za rok… Realita.
Bylo vám jedno i to, když vám sebrali hodnost majora, do které vás mimořádně povýšili, právě za případ Berdych?
To tedy ani náhodou, jedno mi to nebylo a není. A to jsem šla dolů jen o jednu hodnost, jsem tedy zpátky kapitán, ale představte si, že někteří kolegové šli z majora na praporčíka. A oni k tomu nosí, na rozdíl ode mě, pořád uniformu, ty pecky museli sundávat, aby se jim mohli všichni posmívat. Většinou to byli starý, zkušený policajti a vedle nich v řadě stáli cucáci, kteří byli u policie dva tři roky, ale splňovali formální podmínky pro hodnost.
Hlídala policie vaše soukromí během té Berdychovy akce?
Jeden čas ano. Namontovali nám na dům kamery a taky speciální osvětlení, který oslňovalo celou vesnici – tak jsem to vypnula. Byli jsme jak na Matějský.
Celý rozhovor s policistkou Helenou Kahnovou o Berdychově gangu, detektivkách a o tom, proč je dobré umět srbkochorvatsky, si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 6. června.
Pátek LN dále přináší:
|
