Index evropských bank utrpěl velké ztráty. Momentálně se pohubujeme kolem důležitého supportu, který nesmíme prolomit.
Klikněte pro zvětšení
A index iTraxx Europe Senior Financial, který zobrazuje cenu pojištění proti defaultu 25 největších bankovních institucí také roste.
Klikněte pro zvětšení
Existují pádné důvody pro investory, aby své prostředky stáhli ze španělských, italských a portugalských bank. Jedním z nich je zavedený koncept bail-inu, který investorům investujícím do všechny tříd aktiv nedává jinou možnost než hledat bezpečnější místa pro uložení kapitálu. Z toho podle mě vyplývá, že Evropa se začne poohlížet po Švédsku a jeho finančnímu systému.
Poté, co ve Švédsku během let 1992 a 93 praskla bublina v realitním trhu, nastal tzv. „credit crunch“, tedy nedostatek úvěru a financování v ekonomice. Vlna insolvencí bank na sebe nedala dlouho čekat. Příčiny prasknutí bubliny jsou dost podobné těm, které zapříčinili kolaps během 2008 a 2009. Švédská vláda tehdy podnikla tyto kroky:
- Stát se zaručil za všechny bankovní vklady a dluhy 114 bank.
- Vláda převzala špatný dluh bank. Banky však musely ztráty odepsat a na oplátku upsaly nové akcie, které vláda převzala. Akcionáři zbývajících bank utrpěli ztráty skrze rozředění jejich podílu prostřednictvím soukromých rekapitalizací (tedy novými akcionáři se staly soukromí objekty). Věřitelé bank zůstali před ztrátami ochráněni.
- Bankám Nordbanken a Götabanken byla poskytnuta finanční pomoc a byly znárodněny. Celkové výdaje dosáhly 64 miliard švédských korun. Špatné dluhy těchto bank poté byly převedeny do státních podniků jako například Securum nebo Retriva. Ty poté odprodaly podkladová aktiva, především nemovitosti, které banky drželi vůči špatným dluhům.
- Takto získané prostředky putovaly do státní kasy. K tomu ještě vláda získala další prostředky následným odprodejem znárodněných akcií.
- Byla zřízena instituce dohledu nad bankami, které potřebovali státní podporu.
Počáteční odhady celkové ceny bailoutu mluvily o 4 % švédského HDP. Nakonec se náklady pohybovaly okolo 0 až 2 % HDP, v závislosti na různých odhadech celkové hodnoty akcií později prodaných.
Musíme už přestat považovat vládní dluhopisové spready za ukazatele šíření dluhové nákazy. Dluhopisový trh totiž není trhem volným a svobodným. Možná že je dokonce trhem, který je hrozbami a politickými výhružkami zmanipulován nejvíce.
Za nový indikátor rizika a nákazy bych považoval jihoevropské banky a jejich srovnání s klíčovými evropskými a americkými bankami. A závěr z toho indikátoru je jasný: riziko stoupá a stoupalo i před kolapsem Kypru.
