Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Je zvrácené, co staří lidé snesou pro kus salámu, říká dokumentaristka

Ekonomika

  8:00
Rok objížděla Silvie Dymáková v přestrojení předváděcí akce pro seniory, aby si o tomto fenoménu dneška, jak jej nazývá, utvořila komplexní obraz a na vlastní kůži si vyzkoušela, jaké to je, být v pozici manipulovaného. A vznikají z toho Šmejdi - hodinový publicistický dokument, který má dát seniorům zrcadlo.

Snímek z dokumentu Šmejdi foto: Silvie Dymáková

A nejen jim. "Má to být také sonda, jak se naše společnost vyvíjí a kam až jsme schopni dojít," říká dokumentaristka.

Lidovky.cz: Jak jste se k tématu předváděcích akcí dostala?
Několik let jsem dostávala od babičky k Vánocům pánve a další věci a věděla jsem, že jsou z předváděček. A vždycky jsem se jí ptala, proč na to jezdí, protože jsem pod tím viděla něco, co vidí drtivá většina našeho národa: "vymývání mozků" důchodcům. Nedokázala jsem si ale představit, co přesně se tam děje. A tak jsem se jednou rozhodla, že pojedu s ní. Bylo to zhruba před rokem, vzala jsem si s sebou už skrytou kameru. Přijeli jsme tam a to, co se odehrávalo, předčilo moje nejhorší očekávání. Ve chvíli, kdy jsem byla nejvíc rozhořčená, mi babička řekla: 'Ale Silvi, vždyť to bylo dobrý, nic se  špatného se nedělo, vždyť ten pán byl hodnej.' Po tom, co jsem sjezdila víc akcí, jsem pochopila, co tím babička myslela.

O PASTECH NA SENIORY VÍCE ZDE:

Lidovky.cz: Podařilo se vám dostat se bez problémů na akce, i když jste mladá, nebo jste jezdila v přestrojení?
Vytvořila jsem si okruh seniorů a s nimi jsem jezdila. Jen s kamarádkou mě tam pustit odmítali. Když jsem tam šla normálně oblečená, s kabelkou a namalovaná, tak mě tam nepustili. Pak už jsem ale na sebe vždycky naházela nejhorší oblečení, jela jsem nenalíčená a vzala jsem si brýle a igelitku, abych vypadala jako ze sociálně slabší vrstvy. A chovala jsem se tak, aby mi věřili, že s nimi hraju jejich hru a že pro ně nejsem nebezpečná. Vžila jsem se do role holky, která je na neschopence a doprovází babičku.

Jednou mě na akci nepustili, protože si mysleli, že jsem z ČOI. Přišla jsem tam se svojí vrstevnicí. Mně je 30 a jí 35. Přišly jsme na akci, která byla předem oznámená. Věděly jsme, že je to v Hradci Králové v Kulturním domě Střelnice ve tři hodiny. Nepustili nás tam, protože jsme prý neměly pozvánku. Jeden pak pošeptal druhému: 'Ty vypadají, že jsou z čoiky.' A já mu řekla: 'Co jste to říkal o čoice?' A on mi odpověděl: 'Slečno, vdolky, vdolky, že budu mít o obědu, už se mi tady dělaj.' Ti lidé jsou prostě úplně mimo.

Několik měsíců jsme jezdily na výlety. Teď vezmeme na výlet vás. Na výlet poněkud zvrácený

Manipulace, nátlak, ponižování. Co všechno zachytily skryté kamery? Dokument, který je autentickou sondou pod pokličku fenoménu dnešní doby otevřeně popisuje, co se opravdu děje na předváděcích zájezdech pro seniory a ukazuje odvrácenou stranu podnikání v Česku.

Autorky scénáře, Silvie Dymáková a psycholožka Romana Mazalová, jezdily v utajení po předváděcích akcích několik měsíců. Zažily výhrůžky, nátlak, ponižování, tedy přesně to, co zažívají při nákupu předraženého nádobí senioři. 

Dokument nese název ŠMEJDI. "A ať si každý vybere, co za tím názvem vidí, má to několik rovin. Pro někoho jsou šmejdi ti, kdo pomocí agrese, lží a výhrůžek, prodávají důchodcům zboží za mnohonásobek ceny. Šmejd může být pro spoustu lidí označení přímo pro výrobky, které se tam prodávají. A bohužel, pokud se na to podíváme úplně opačně, může tu být ještě jedna rovina. Prodejci mluvili o lidech, kteří si zboží nekoupili a smlouvu podepsat odmítli, jako o šmejdech...," vysvětluje Silvie Dymáková. 

Lidovky.cz: Jak dlouho jste sbírala materiály a kolik akcí jste navštívila?
Materiály jsem sbírala během jednoho roku a byla jsem zhruba na 15 akcích ve východních Čechách, Moravu měla na starosti moje kolegyně, psycholožka Romana Mazalová, se kterou na dokumentu spolupracujeme.

Lidovky.cz: Měla jste někdy chuť vystoupit z role a zasáhnout?
Ze začátku jsem jezdila jako pozorovatel, ale když jsem viděla ta zvěrstva, byl ve mně vnitřní boj. Jsem taky jen člověk se sociálním cítěním. I když jsem tam už byla tolikrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. Byla jsem s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu najednou na stůl předhodil obálku, ale senior ji odmítl se slovy 'Ale já nic nechci'. V tu chvíli předváděč začal svou klasickou dehonestaci: 'Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, půjdete domů pěšky.' Tak se senior Jaroušek rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. Prodejce byl spokojený, že to zabralo, a tak si dědečka vzal ještě na chodbu a já slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu a já měla strach, že ho začne nutit do podpisu nějaké šílené věci. Vletěla jsem tam a říkám: 'Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky.' A prodejce odvětil: 'V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není. Pak mě začal oslovovat vole: 'Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole.' Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout, vytáhl si mě na chodbu a tam to začalo. Oni přesně ví, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoli. Já jsem si třeba vyslechla, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. 'Co si, vole, holčičko, vole o sobě myslíš, jseš nějaká hvězda nebo co jsi sem přijela předvádět?' Takhle do mě šil pět deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc. Snažila jsem se tedy zůstat mírná, argumentovat, ale nechtěla jsem prozradit, že jsem dokumentaristka. V tu chvíli jsem ztratila jakoukoli rozlišovací schopnost. Soustředila jsem se jen na jeho žílu na čele a čekala, kdy mi dá pěstí. Tohle bylo čisté zastrašování a já bych si do té doby neuměla představit, co to udělá s lidskou psychikou. Mimo jiné mě pak ze sálu vyhodil. Vrátil mi jízdné, a já šla pěšky do vedlejšího města a čekala, až pro mě přijedou kamarádi. Z tohohle zážitku jsem měla noční můry a ačkoli se považuju za silného člověka, tohle mě dostalo.

Lidovky.cz: Ptala jste se předváděčů, proč tuto práci dělají?
Ptala se jich moje kolegyně Romana, která manipulační praktiky mapuje z psychologického hlediska. Funguje tam zajímavá věc. Ve chvíli, kdy to dělají, nedokážou říct, že to je špatně. Vůbec si to neuvědomují. Na prodejce se dá svým způsobem nahlížet jako na oběti, tím je ale nechci omlouvat. Když se kolegyně jednoho z nich zeptala, ten člověk vypadl z role. Vypadalo to, jako když herec na jevišti zapomene text. Na chvíli se proměnil a tvrdil, že si vydělá hodně peněz. Ona se ho ale ještě stihla zeptat, jestli by tam pustil svoji babičku. Odpověděl: 'To bych jí radši zlomil nohy.' Pak si to ale uvědomil, vrátil se do role a začal jí nabízet kufry.

Lidovky.cz: Stěžují si na jednání prodejců i sami senioři?
Stěžují si, ale nikdy ne veřejně. Na záchodě, před barákem nebo v autobuse je každý kritický. Do veřejné konfrontace se ale nepustí. Funguje to vždy stejně: senior vznese námitku, v tu chvíli z něj prodejce před ostatními udělá hlupáka. Oblíbená je fráze: 'Prosím vás, vy plácáte blbosti, nemáte tady někdo pásku přes hubu?' Tohle udělá exemplárně na jednom člověku a všichni ostatní už mlčí. Ti lidé tam jezdí 20 let a jsou schopní se tomu zpětně smát. Zřejmě ale mají vysoce vyvinoutou schopnost selekce, zapomenou na špatné informace a navíc vinu často hledají v sobě, nenapadne je, že by prodejci mohli být špatní. Prodejce má sako, buduje si hierarchii ve skupině, působí jako pán. Na důchodce působí a věří mu. Všichni jsme se totiž odmalička učili uznávat autority. Prodejci se také často odvolávají na různé osobnosti a celebrity a důchodce si v tu chvíli řekne, že je oproti nim úplná nula.

Lidovky.cz: Proč podle vás senioři předváděcí akce navštěvují?
Existují dva důležité aspekty: první aspekt je jejich sociální situace, jsou sami, takže tam jezdí, aby si popovídali s lidmi a aby se někam podívali. Za autobus zaplatí 39 korun, někam je vyvezou, vidí prezentaci, když mají štěstí, tak i zámek a pak se vrátí. Firmy je takhle dokonce lákají i na pozvánkách: 'Neseďte sami doma, vyjeďte s námi za zábavou.' Druhý aspekt je to nejjednodušší: dostanou něco zadarmo, třeba salám. Oni tam jezdí opakovaně a jsou ochotní snášet šílené scény jen proto, aby ten salám zdarma dostali zase. Někdy ale dárky zdarma nedostanou, ale pro ně je to taková loterie, cukr a bič. Byli jste hodní, dostanete dárek. Tímhle přístupem si je firmy získávají. Je to stejné jako hrací automaty. Bez nadsázky to lze označit za závislost, se kterou by se měli léčit.

Silvie Dymáková (30)

Silvie Dymáková

V audiovizi se pohybuje od svých 17 let. Začínala jako redaktorka v regionální televizi v Hradci Králové a v branži zůstala. Má svoje nahrávací studio, malou produkci a vyrábí zpravodajství pro televizi Prima. Věnuje se i dokumentární tvorbě. Dokument Šmejdi financuje z vlastních zdrojů a pracuje na něm ve volném čase.

Lidovky.cz: Účastní se akcí i lidé, kteří mají vyšší vzdělání?
Jezdí tam senioři nejrůznějšího vzdělání. Mluvila jsem s jedním 81letým seniorem, který je ale světlá výjimka. Na akce jezdí pravidelně a prodejce vyvádí z míry fundovanými dotazy typu: 'Prosím vás, vy nevíte, že sendvič ze dvou paramagnetických materiálů je v indukčním poli nanic..?' Prodejci netuší, o čem mluví, a tak ho začnou veřejně urážet. Ale on je požitkář a jen sbírá zkušenosti. Je to takový sociolog-amatér. Drtivá většina seniorů má nižší vzdělání jezdí tam opravdu jen pro ty salámy. Nejsou hloupí, ale manipulace je vystavěna mistrně. I já jsem si uvědomila momenty, kdy jsem se nechávala strhnout.

Lidovky.cz: Kdo bude v dokumentu vystupovat a kdy budeme mít možnost jej vidět?
Dokument by měl být hotový na začátku roku 2013 a začínáme jednat o uvedení v televizi. Chceme investovat všechny dostupné prostředky, abychom oslovili seniorskou základnu. V dokumentu vystoupí psycholožka Romana Mazalová, šéf Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk, který vymyslel název, bude hodnotit kvalitu prodávaných výrobků a samozřejmě tam bude prostor pro zástupce ČOI a právníka, aby ukázal na aktuální situaci a v čem spočívá porušení zákona. V dokumentu bude samozřejmě hodně autentických záběrů, ale nebudou chybět ani dotočené příběhy lidí, kteří se nebáli na kameru otevřeně promluvit o svých zkušenostech. Premiéru uděláme v Art kině v Hradci Králové a dál bude záležet, jestli do hry vstoupí distributor. Teď je pro nás ale nejdůležitější, že vznikne.  

Lidovky.cz: Co si od zveřejnění dokumentu slibujete?
Naším cílem je otevření celospolečenské diskuse. Vážím si každého článku, který na toto téma vyjde, ale bohužel v drtivé většině je to postaveno na oficiálních informacích ČOI, a ty jsou většinou suché. Smysl to má ale ve chvíli, kdy tento jev dokážeme pojmenovat komplexně, zanalyzovat manipulační techniky a dáme seniorům zrcadlo. Nepovažuji se za bojovnici, jen chci zachytit jeden z fenoménů dnešní doby. Má sloužit jako sonda, jak se naše společnost vyvíjí a kam jsme schopní se dostat.

Napište nám vlastní zkušenosti!

Máte vlastní zkušenosti s předváděcími akcemi? Nenechávejte si je pro sebe a napište nám e-mail na sarka.blahova@lidovky.cz.