Co však ve skutečnosti vedlo k současnému stavu? Základní příčinou je neudržitelný růst zadlužení států. Rozpočtový deficit měl původně sloužit jako nástroj ke zmírnění dopadu zpomalení v rámci ekonomického cyklu. Stal se z něj ovšem běžný standard, který politikům pomáhá v nákupu volebních preferencí i v období růstu.
Od roku 1999 zaznamenala Evropská unie jako celek pouze jednou pokles HDP (rok 2009), nicméně pouze jednou za toto období (rok 2000) vlády vybraly více, než utratily.
Když se rozhazuje více, než vydělá, musí se najít někdo, kdo má peníze a je ochoten je půjčit – banky a fondy. Pokud nebudeme věřit pohádkám o nezávislosti finančních institucí na politice, stačí jen vhodně nastavit regulaci a o poptávku po dluhopisech je postaráno.
Jen tak se mohlo stát, že dluhopisy zemí Unie jsou považovány za bezrizikové. Pro banky tak vznikl paradox, kdy z pohledu potřeby kapitálu je lepší koupit dluhopisy země balancující na hranici bankrotu, než poskytnout úvěr finančně zdravé firmě. Jak to s tou bezrizikovostí dopadlo, je již notoricky známé.
Takže vraťme se k původní otázce, mohou banky za krizi? Jednoznačně ANO, ale nejsou samy. Žádná regulace nemůže omluvit špatná rozhodnutí managementu bank, u kterých mnohdy převážila honba za krátkodobými zisky a vysokými bonusy (v mezích regulace) nad selským rozumem. Banky samozřejmě nejsou viníkem vládních dluhů, ale nesou výrazný díl viny za potíže bankovního sektoru.
