Miloš Zeman naopak tradiční pravomoc hlavy státu býti milosrdný v podstatě zrušil, když se jednotlivými milostmi, a tedy ani myšlenkou široké amnestie, nechce zabývat.
Havlův generální polistopadový pardon propustil na svobodu 23 tisíc lidí odsouzených za komunistického režimu. Klausova amnestie byla v tomto počtu skromnější – brány věznic opustilo na 6,5 tisíce osob. Trest odnětí svobody ale zrušila celkem 20 tisícům lidí a celkově se při započtení podmíněných či jiných mírnějších trestů dotkla asi 111 tisíc lidí.
„Problém mohl být v míře optimismu stran toho, kolik lidí bylo ve vězení neprávem jako oběť režimu. Patrně i jim chtěl Havel poskytnout šanci začít nový život. Je ale pravda, že způsob interpretace tohoto aktu do budoucna učinil amnestii trochu podezřelou,“ hodnotí v rozhovoru pro LN Havlovu amnestii ústavní právník Jan Kysela.
Veřejnost se nejvíce obávala nárůstu kriminality. K tomu opravdu v roce 1990 došlo, ale je sporné, zda souvisel s amnestií. Institut kriminologie a sociální prevence ve svém průzkumu z roku 1991 uvádí, že k poslednímu srpnu roku 1990 jen osm procent známých pachatelů trestných činů v České republice bylo z řad amnestovaných.
Havel později připustil, že jeho amnestie byla velkorysá, ale dál ji obhajoval tím, že „bylo třeba se rozejít se vším pokleslým, čím se vyznačovala komunistická justice“.
Více v Lidových novinách:
