Čím začínáte při psaní, když ne přípravou?
Začnu. Jako bych skočila do vody, protože cítím, že hrozně chci a že tam někde ve mně je příběh, který jenom musím vytesat.
ČTĚTE TAKÉ: |
Kdybych vám v té chvíli řekla vyprávějte mi ho...
... tak nemám co. Málokdy vidím dál, než pár stránek dopředu. Teď nahrávám někomu, kdo může říct, že není divu, že moje knížky nemají striktní kompozici, což je pravda. Příběh roste v procesu psaní. Jen jednou - ve Stanici Tajga – jsem věděla jaký bude konec už na začátku.
Dočetla jsem vaši knihu před hodinu a ještě teď jsem z toho uhranutá. Z toho překvapivého konce, který velký kus knihy posouvá někam jinam. Začala jsem číst znovu, odzadu a říkala jsem si, jak jste to musela mít celé promyšlené. Jako koncept.
No, neměla. Na začátku jsem jenom věděla, že mě hrozně zajímá příběh ženské, která do Čech přijede pracovat a měla jsem před očima dvě, které znám – jedna je mírná, není do ní moc vidět. A druhá je exaltovaná s velikým drajvem a tvrdostí. Přišlo mi zajímavý, že obě jsou v obdobném postavení, obě sem přišly za prací, ale jejich světy jsou tím, jak je každá jiná, hrozně odlišný.
V knize řešíte nevěru – faktickou nebo jen tušenou. Jak se u nás stává normou, tolerovanou, dokonce i obdivovanou, všímáte si?
Ona ta tolerance může být klamná. Je jiná u ženských a jiná u chlapů - nikdy jsem nepochopila tu matematiku, kdy se říká, že víc chlapů je nevěrných než žen, s kým jsou asi nevěrní? Ženská nejspíš počet svých nevěr snižuje, protože je to trochu ostuda, kdežto chlap má tendenci se tím naopak kasat. Myslím, že je to hodně věc popkultury - v jejím rámci je to něco, co je cool a zajímavý a společenský nárok na věrnost se nezdá velký. Jenže pak na nevěru dojde a ta fatálním způsobem rozbije rodinu. Možná víc, než dřív, kdy sice byla společensky nepřípustná, ale fakticky, se nebrala tak úkorně, protože bylo důležitý, aby muž hlavně plnil svoji funkci živitele. Dneska si ženský monogamii nárokují mnohem víc. Nevěra je velký téma a v každé z mých knih je nějak přítomný.
Jedna věta z vaší knihy – chybami se člověk učí a je to v pořádku – dá se podle vás takhle vnímat členství v komunistické straně u prezidentských kandidátů?
Nevím, jak by své poučení mohli prokázat. Ta poučenost se jim dá jen věřit nebo nevěřit. Jenže, jakmile někdo tímhle způsobem selže, stejně je těžké mu věřit se vším všudy. A pokud se o tom bavíme v souvislosti s kandidáty na prezidenta, jsou nároky samozřejmě vyšší. Komunistická minulost je šrám, který ukazuje, že ten člověk má měkký hřbet, že pod tlakem situace volí nejjednodušší možnou cestu. A to není nic, co bychom chtěli od prezidenta.
Koho budete volit?
Karla Schwarzenberga, ale ne s nějakým hurá nadšením. On je politický formát, mezinárodně respektovaná osobnost s dobrým morálním profilem. Jen ta možnost být prezidentem přichází trochu pozdě.
Už vím, že...… Petra radši píše, než mluví. Sešli jsme se spolu v pátek pozdě večer v jedné kavárně, venku lilo, její muž odjel s dětmi na papas weekend a ona měla dva dny pro sebe. Mluvily jsme dlouho, pily nějaké nealko a já jsem zcela zaujatě poslouchala tuhle chytrou holku, která „váží slovo“. Mluví jako kdyby se to všechno mělo psát. Pomalu. Ještě pomaleji než Martha Issová, o které jsem si myslela, že je v tomto oboru favoritka. Jejich dialog by mohl být hodně zajímavý... Když přišlo k placení, zjistily jsme, že já jsem peněženku zapomněla a Petra ji má prázdnou. Ale večer to byl krásný. |
Více v Magazínu Pátek LN, kde ještě najdete:
Zkoumáním našich zvyklostí jsme přišli na to, že Češi většinou večeří na gauči, u televize a jedí „chleba s něčím“. Teplou večeři má pravidelně jen desetina z nás.
Aktivistická skupina mladých Ukrajinek FEMEN, která bojuje proti patriarchátu nahým tělem, ale také za svobodu Pussie Riot, přijede do Jihlavy na Mezinárodní festival dokumentárního filmu. Svlékat se tam – jak mají jinde ve zvyku – neplánují.
Hrál ve sporném seriálu Chlapci a chlapi, svou roli má v současném seriálu Gympl, namluvil v rozhlasové hře Koule Helenu Fibingerovou a přitom chtěl být spíš než herec sportovec. |
