Můžeme předpokládat, že finanční trh správně určil výši výnosů na základě vývoje ekonomiky, úrovně zadlužení, konkurenceschopnosti ekonomiky. Pak by bylo vše v pořádku. Ale autoři ukazují, že vedle těchto makroekonomických vlivů trhy podlehly panice a strachu. Panika a strach pak vede k vyšším požadovaným výnosům, než by odpovídalo reálné situaci. A protože panika a strach ovlivňuje náklady státu na financování dluhu, tak panika a strach způsobily, že úspory, ke kterým byly státy dotlačeny, byly vyšší.
Vliv paniky a strachu změnila až ECB. Poté co ECB řekla, že mění pravidla hry, že udělá „cokoliv“ a nenechá padnout stát, který dělá úsporná opatření, tak došlo k výraznému poklesu výnosů. K poklesu nedošlo, protože se zlepšily fundamenty. Ne, naopak, čím vyšší úsporné opatření, tím větší propad ekonomiky a tím dluh ještě více narostl. Jinými slovy. Trhy byly na začátku dluhové krize v panice, a daly tak jednotlivým státům špatný signál o potřebných úsporných opatřeních.
Špatného signálu se chytla i Evropská komise, která vyžadovala tato masivní úsporná opatření. Ekonomiky začaly propadat bez světla na konci tunelu a bez zlepšení státních financí. Tuto „hru“ změnila ECB svou rétorikou. Po bitvě můžeme mudrovat, že ECB měla zasáhnout dříve (ano, měla). Tato příhoda především ukazuje, že panika a strach nejsou dobrým vodítkem pro hospodářskou politiku. Netvrdím, že úsporná opatření jsou nesmyslná. Ale jejich časování a síla byla diktována strachem a panikou, a nikoliv racionální úvahou.