A také nastavila tzv. maastrichtská kritéria, která musí být splněná při přijetí eura. Mimo jiné roční deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 procenta HDP a dluh vlády nesmí překročit 60 procent HDP. To zní rozumně. Zakládajících zemí eurozóny bylo dvanáct. A hádejte, kolik jich porušilo např. hranici 60 procent?
Hádáte dvě? Přidejte. Bylo jich sedm! Sedm z dvanácti. Ano, bylo to Řecko, Belgie, Španělsko, Itálie, ale i Nizozemí, Německo a Rakousko. Eurozóně tak od začátku chyběla kredibilita. Nebyla klubem džentlmenů, ačkoliv se tvářila, že je to právě tak. Na takový start by se dal implikovat Pudderův zákon: dobrý začátek - špatný konec; špatný začátek, ještě horší konec.
Politici se teď snaží dohodnout na implementaci stropů na výši dluhu či deficitu. A automatických brzd, pokud deficit či dluh překročí limit. Ve světle zkušenosti s maastrichtskými kritérii si asi řeknete "hm, to už tu bylo". Na to, aby opatření fungovala a měla kredibilitu, se musejí stát součástí národních ústav.
A tohle už není otázka většinového hlasování v sedmnácti národních parlamentech. Pro takovou změnu je potřeba získat ústavní většinu. Mission impossible? Jak ji udělat misí "možnou"? Vyjednávat výjimky z těchto stropů a brzd. O tom se ještě nemluví, ale dříve nebo později začne.