Pokud je při schvalování finanční pomoci potřeba souhlas všech, je finské „ano“ stejně důležité jako „ano“ Německa. A přitom Finsko má tendenci pomoc odmítat a vyžaduje nějaké speciální podmínky typu záruk. Finsko tak může být považováno za rizikový faktor pro udržení eurozóny.
Proč? Nechuť pomáhat periferii může být vysvětlena nízkou závislostí finské ekonomiky na eurozóně. Z finského vývozu směřuje do eurozóny zhruba třicet procent. Pro srovnání z Portugalska, Nizozemska nebo Belgie směřuje do EMU zhruba 60 procent vývozu.
Dále: finské banky mají přímou expozici vůči periferii ve výši 1 procenta HDP.
Výrazně nižší než Francie (20 %) nebo Německo (13 %). Případný „krach“ periferie tedy Finsku nezpůsobí bankovní krizi. Ale vysvětlovat motivaci jen kupeckými počty by bylo nespravedlivé. Finové mají vlastní zkušenost s bankovní krizí ze začátku devadesátých let. Tehdy ekonomika propadla o 13 procent. Vládní deficit vyskočil na 10 procent HDP.
Finové si ale své problémy vyřešili, deficit otočili během pár let do přebytku a po šesti letech se ekonomika dostala na předkrizovou úroveň. To vše bez cizí finanční pomoci. Finové mají zkušenost, že ekonomické problémy si má země řešit především sama, a to přes úspory. A zároveň vědí, že tento názor mohou tlačit, protože je případný negativní vývoj v EMU ekonomicky tak moc neohrozí.
