NAVRÁTIL: Vládní škrty made in Czech

Pohled do české kotliny vyvolá také otázku, zda to vláda nepřehnala s deklarovanou „fiskální disciplínou“.

Česká ekonomika v loňském roce poklesla o více než jedno procento, přičemž bez úsporných opatřeních vlády by „jen“ stagnovala. To ale není celý příběh. Vedle toho vidíme, že spotřeba domácností reálně poklesla o 3,5 procenta. Takový pokles nejde vysvětlit pouze rostoucí nezaměstnaností, nízkým růstem mezd a fiskálem. To by nerostla míra úspor domácností. Proč domácnosti dobrovolně snižují svou spotřebu a raději více spoří? Obávají se horších časů, takže zvyšují finanční rezervu? Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že spotřebitelská důvěra v loňském roce propadla na nejnižší úrovně v historii. A tato (ne)důvěra byla živena i prohlášeními vlády, že pokud nebudeme spořit, tak budeme druhé Řecko. Takové prohlášení by se dalo označit za šíření paniky.

Ponechme ale stranou prezentační dovednosti vlády. A řekněme, že úspory státu jsou nutné. Deficit lze snížit nejen škrty, ale z deficitu lze i vyrůst. Nicméně téměř celá energie vlády je v této oblasti soustředěná na úspory. Ale ne na jejich optimální strukturu, pouze na konečné číslo deficitu. Různá struktura fiskálních opatření totiž vede k rozdílným dopadům do ekonomiky. To potvrzují propočty Mezinárodního fondu, ale i nedávno vydaná studie ČNB. Ta ukazuje, že nejhorší možnou kombinací úspor jsou škrty investic a zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Obojí je v repertoáru úsporných opatření vlády.