Je to jen pár schodů do podzemí pozdně gotické katedrály Notre Dame. Na rozdíl od starší pařížské sestřenice se dostavěná věž tyčí nad hlavním městem malého velkovévodství. Krypta skrývá ostatky nejvýznamnějších panovníků, kteří se nenávratně zapsali do dějin celé svaté říše i kdysi velkého království v srdci Evropy.
Hned nalevo pod schody zarazí hrobka z červeného kamene, s plastikou padlého krále mučedníka, obklopeného truchlícími postavami téměř v životních proporcích. Hraběte, kterého dodnes místní znají pod jménem Jan Český, podle země, kde mu zas nikdo neřekne jinak než s přídomkem Lucemburský.
Onoho smolného odpoledne, kdy se neukáznění francouzští páni u vesničky Crécy-en–Ponthieu (Kresčak) rozjeli vstříc jisté smrti z rukou anglických lučištníků, sice padl první společný panovník, obě země jsou si ale právě dnes, po 670 letech, možná blíže než kdy dřív.
Velmi vzdálení příbuzní
Doba císaře Jindřicha, jeho syna a vnuka – králů Jana a Karla – i Karlova bratra Václava a synovce Jošta je pro lucemburské dějiny vrcholem středověké moci a historie. Náš otec vlasti mimo jiné povýšil nevlastnímu sourozenci zemi na vévodství. Po vymření lucemburského rodu pak země získala nezávislost až v roce 1815, kdy se stala velkovévodstvím.
„V té době byly postavy Jana a Karla velmi důležité, protože dodávaly nově nezávislé zemi historický význam. Kolik malých států se může pyšnit, že jeden z jejích vladařů byl vládcem celé civilizované Evropy?“ popisuje Robert Philippart, ředitel lucemburské turistické služby.
„Lucemburčané ale mají obecně daleko menší zájem o historii než Češi. Určitě to není tak, že by tu Jan a Karel byli dnes vzýváni jako národní hrdinové,“ doplňuje malířka a sochařka Iva Mrázková, která zároveň působí v Lucembursku jako honorární konzulka České republiky. „Oni to vnímají tak, že Jan je ještě jejich, ale Karel už je náš,“ směje se Petr Kubernát, český velvyslanec v Lucemburku.
Jistou náklonnost ale ukazuje snaha zachovat ostatky krále Jana i v ne právě příznivých časech. „V historii putovaly mezi Lucemburkem a Německem, za druhé světové války je dokonce před nacisty schraňoval jeden pekař v lucemburské čtvrti Grund,“ vypráví perfektní angličtinou Henri Milbert, který při penzi provází turisty po hlavním městě.
Babylonské velkovévodství
Čechů dnes v malé zemi, která je sídlem mnoha evropských institucí a nadnárodních firem, přibývá a žije jich tu už zhruba patnáct stovek. Česká republika proto v Lucemburku před rokem znovu otevřela ambasádu, která předtím nepřečkala finanční krizi.
„Činnost jsme obnovili hlavně kvůli konzulárním službám, jen loni se zde narodilo přes dvacet českých dětí,“ vysvětluje velvyslanec. Osobní a ekonomické vztahy by tak snad mohly po dlouhé době vystřídat ty středověké rodové.
Jak se daří nejbohatším Evropanům a co může přinést Česku čtěte v magazínu Index LN, který je právě v prodeji ve vybraných trafikách.