Psát se má jen tehdy, když cítíte tak naléhavé nutkání jako před kýchnutím – poznamenal si slova Tolstého Miloš Kopecký výrazným písmem do jednoho ze svých zápisníků. A není přehnané tvrdit, že se slovy klasika vlastně sám řídil. Jeden z nejvýznamnějších českých herců druhé poloviny 20. století projevoval totiž po celý život velkou touhu literárně tvořit. Zároveň měl však v sobě silnou autorskou pokoru.
EXKLUZIVNĚ V APLIKACI LN pro iPad |
Když to nenapíšu jako Kundera Co si o Kopeckého literárních ambicích myslel jeho dlouholetý přítel Vladimír Vodička, někdejší ředitel Divadla Na zábradlí?
„O psaní jsme spolu mnohokrát mluvili, dokonce moje paní, profesí nakladatelská redaktorka, mu nabízela, že by jeho texty redigovala. Ale Milda byl kromě jiného i duch nesmírně kritický. Tvrdil totiž: ‚Když to nenapíšu jako Kundera nebo podobná spisovatelská veličina, nebudu psát nic!‘ Ale přesto psal. Věděl, že ve srovnání s autory, kteří jsou svou kvalitou pod Kunderou, jeho texty obstojí, ale to mu bylo málo.
Při své sebekritičnosti muselo být veškeré jeho konání na nejvyšší úrovni. Když tomu tak nebylo, měl téměř pocit studu. S tím, co není dokonalé, nechtěl chodit na trh marnosti.“
Nabízí se otázka: nezavdal příčinu ke Kopeckého touze literárně tvořit fakt, že herec je mluvící hlava, jakýsi stroj, jenž vyslovuje myšlenky někoho jiného? V příbězích někým jiným vymyšlených; někdy ani ne příliš zdařile.
S Janou Křečkovou rok před svatbou na dovolené v milovaných
Není v lidských silách být vynikajícím hercem a zároveň vynikajícím spisovatelem. Hypoteticky se můžeme ptát: vyměnil by herec Kopecký světla ramp, potlesk a vše, co k tomu patří, za samotu psacího stolu? Dokázal by to? Ale především – chtěl by to? „Součástí každého herectví je značná míra exhibice,“ pokračuje Vladimír Vodička.
„Neříkám narcismu. Miloš byl svým naturelem velký herec, o němž nelze říci, že jen reprodukoval cizí myšlenky, on je ztvárňoval, dával jim smysl a vytvářel z nich drama. Tak to má být. Herectví je šém od Pána Boha. A Miloš jej dostal.“ Ještě před listopadovým převratem měl možnost napsat a vydat své vzpomínky.
„Některé věci by se v nich z politických důvodů nemohly objevit, byť jich nebylo příliš. On však usoudil, že by šlo jen o vtipné, koketní či lehce aforistické záležitosti. A proto knihu nedopsal. Nebyl přesvědčen o tom, že by se splnila jeho ambice, že je stejně dobrým spisovatelem jako hercem. Přitom se domnívám, že kdyby byl jenom spisovatel a nehrál, patřil by mezi autory slušných, někdy i nadprůměrných literárních děl. Ale on byl vynikající herec a jako takový neměl zapotřebí se prezentovat jako průměrný literát. Na druhou stranu ale souhlasím s tím, že Miloš postrádal to, čemu se česky říká sicflajš.
Stůl si Kopecký sám postavil a na něm vždy o prázdninách psal
Nelze si ho představit, jak soustavně sedí u stolu a píše a píše. Byl roztěkaný, musel jít večer na svou vodku, pokud nehrál divadlo, musel být často ve společnosti. To patřilo k jeho neustálému hledání, to byla součást jeho osobnosti. Až se z toho vyvinul i jeho životní styl.“
Ukázka z pornopovídky z pera Miloše Kopeckého... Ale teď tu měl před sebou silnější vzrušení: skrze mřížky zpovědnice viděl bledou, svěží tvářičku Mařky Jírů a to mu věru něco říkalo. „Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: už se to blížilo, prudčeji dýchal, počal vzdychati, jeho kapří ústa, tlamičce náhle podobná, dvakráte naprázdno se pootevřela a horký vzdech vypustivši, znovu po vzduchu zalapala. Ctihodný páter s dušeným zaúpěním mohutně vystříkl do kalhot. Mařenka netušíc v nejmenším, co se děje, zaslechla jen tiché jakési zaúpění a řekla si, že to bude asi dotyk s Bohem. ... |
Napsal několik desítek povídek, fejetonů, scénických dialogů a skečů. Byl autorem článků o divadle, filmu, i herectví. A pokusil se napsat svůj životopis. Psal jej vytrvale několik let a podle svědectví manželky Jany rukopis mnohokrát předělal. Posléze se zachovala jen jeho úvodní část – zážitky z dětství a mládí, životní etapa do roku čtyřicet osm. Ta se objevila v knize Miloš Kopecký: JÁ, kterou v roce 1996 vydalo pražské nakladatelství Eminent. Popisovat další části života, období 50. let a po srpnovou normalizaci nebylo určitě jednoduché. Výchozí látkou mu byly záznamy z jeho deníků. Jenomže ty, jak říká jeho žena, až na jediný později spálil, stejně jako zbylou část rukopisu.
V závěru další citát z hercova diáře: Kdo přečetl padesát knih, snadno napíše jednapadesátou. Autor výroku není uveden, ale Miloši Kopeckému jej určitě nelze připsat, protože přečetl tisíce knih, ale sám bohužel nenapsal ani jednu.
