V posledním předlistopadovém – už osmdesátém osmém – čísle exilového časopisu Svědectví Pavel Tigrid, sedě v Paříži a těše se ze situace v Polsku a Maďarsku, neskrýval optimismus. Jeho článek šel do tisku 15. září.
Nazval Československo – to stále zdánlivě nehybné pozdně normalizační Československo – tím černým vzadu, označoval je za součást karavany zatvrzelých, kde mu souputníky byly Rumunsko, NDR a Bulharsko.
Retro zprávy
|
Psal však zejména o mladých Češích a Slovácích, kteří za ním v houfech dosud nevídaných putují do Paříže. „Pokec s nimi byl radostný,“ psal Tigrid. Jejich řeč byla totiž jasná, ano, ano – ne, ne: „Svinstvo zůstává neřádem, i kdyby se sebevíc ideologicky přikrášlovalo, nesvoboda je jednoznačné zlo a komunisté všech odstínů jejími věrozvěsty, otrávené ovzduší je stejně smrtonosné jako otrávená, k vlastnímu osudu a budoucnosti lhostejná konzumní společnost chudých.“
S mladými Čechy a Slováky byl Tigrid velmi spokojen. Nechal se svést k tak prorocké větě, až se vkrádá myšlenka, že Tigrid tak nějak věděl víc než jiní, pesimističtější: „S těmito mladými se moc těšíme na novou a brzkou shledanou.“ Ani nemusel dodávat, co tím myslí: na shledanou doma, v Československu… Že by tu komunisté mohli vládnout dál, Tigrid nepředpokládal. Čekal cokoli, jen to ne, že Miloš Jakeš přežije u moci.
„Stahuje se smyčka kolem brežněvovské doktríny,“ psal Tigrid, „a s tou zas stojí a padají už i tak vetché sloupy režimu jako Jakeš, Fojtík, Hoffmann et consortes.“ Jakeš prý jezdí do Moskvy žadonit i vyhrožovat, ale Michail Gorbačov ho nebere vážně.
Z těsně předrevolučního textu nejvýznamnějšího exilového periodika vypíchněme: Tigridův neutuchující exilový optimismus kontrastoval s hlubokou skepsí velké části disentu. Připomeňme jen truchlivou krajinu po bitvě – po demonstracích k 28. říjnu, které svou silou řadu představitelů disentu zklamaly, zaplavila český samizdat povodeň truchlivých textů, jak „to ještě dlouho potrvá“ (stačí přečíst třeba jen samizdatové Lidové noviny). A brzy se ukázalo, že pravdu měl optimistický Tigrid v zahraničí, nikoli skeptický samizdat doma.
Poslední číslo Svědectví vyšlo už v nakladatelství Melantrich v roce 1992 a věnovalo se tématu výsostně aktuálnímu: Nacionalismus – novodobá droga. V úvodním slově Na cestu nové republice Pavel Tigrid psal: „Když jsme se rozhodli věnovat toto číslo Svědectví otázce nacionalismu, věděli jsme proč… Po pádu komunismu se stal největším nebezpečím pro další vývoj nejen ve střední a východní Evropě, ale v celém (nesnadně) se integrujícím zemědílu krajní nacionalismus…“
