Ani sami tvůrci, mezi které patřili Václav Havel, Jiří Ruml nebo Vladimír Mlynář, ale nebyli s premiérou spokojeni. "Byl to dokonalý propadák. Porada u Václava Havla ho důkladně proprala.
Špatná redakce, mizerný styl, nevalné zpravodajství, disidentský egotismus," popsal náladu v samizdatové redakci jeden z pamětníků, publicista Jaroslav Jírů. V prosinci 1987 tak vzniklo ještě druhé, podstatně podařenější nulté číslo a od počátku roku 1988 začaly Lidové noviny vycházet pravidelně každý měsíc. Snahou redakce přitom bylo, aby list vznikal legálně, registrace se jí ale nikdy dosáhnout nepodařilo.
PROHLÉDNĚTE SI LIDOVÉ NOVINY Z LET 1987-1989 |
Úvodník Noviny jako škola do prvního čísla napsal Václav Havel a upozornil v něm čtenáře, že Lidové noviny "spíš než setkáním mistrů svobodné žurnalistiky budou jakousi její školou či krystalizačním ohniskem". Přesto ale měly samizdatové LN, vyráběné víceméně na koleně, všechny základní atributy běžného listu. Přinášely nejen úvodníky, fejetony, literární kritiku nebo glosy, ale i aktuální reportáže či zajímavé materiály, například režimem nevydané paměti Vasila Biľaka.
Otevřená hra
S komunistickým režimem, který v té době tápal jak se postavit ke Gorbačovově perestrojce a glasnosti, se redakce snažila hrát vcelku otevřenou hru. Krom pravidelných - ale neúspěšných - žádostí o registraci například tím, že v záhlaví byla uvedena jména všech členů redakční rady.
Podívejte se na samizdatové LNKompletní vydání samizdatových LN najdete ZDE |
Novináři a členové redakční rady se samozřejmě nemohli vyhnout zájmu Státní bezpečnosti (StB), ten se ale přes dva roky navenek omezoval na výslechy a varování, že je vydávání LN ilegální.
Přes všechnu snahu o legalizaci Lidových novin ale zůstávala očím tehdejší moci i většiny přispěvatelů a organizátorů skryta samotná výroba novin. Příprava tisku totiž byla náročná a čím méně lidí o ní vědělo, tím menší bylo riziko prozrazení. Samotný tisk pak organizovali jen dva lidé, mezi nimi pozdější ministr vnitra Jan Ruml. Předtím se články velmi pracně přepisovaly na stroji do novinových sloupců, v ateliéru televizního kresleného filmu se pokoutně připravovaly fotografie.
"Přepsané texty jsme s Honzou Dobrovským společně vozili k malíři Aleši Ogounovi, který z nich ve svém smíchovském ateliéru vyráběl pomocí nůžek a lepidla takzvané špígly," vzpomínal před několika lety na výrobu "Lidovek" Vladimír Mlynář, tehdejší její spoluorganizátor a polistopadový šéfredaktor Respektu. V režii redakce vznikalo několik stovek výtisků od každého čísla, díky rozšíření kopírek se ale nakonec mezi lidi v Československu dostávaly tisíce kopií samizdatových LN.
Zatýkání přišlo v říjnu 1989
"Vy říkáte, že toho děláte 300 až 400 kusů, jenom my víme o patnácti tisících. Ono to tak skutečně bylo," popsal Jiří Dienstbier jeden ze svých výslechů z konce 80. let. Dva roky tak vycházely noviny pravidelně a prakticky bez zásahu státní moci - pokud se tedy nepočítají pětisetkorunové pokuty, které vyměřoval národní výbor za každé číslo Jiřímu Rumlovi. Zatýkání přišlo až v říjnu 1989. Ruml s Rudolfem Zemanem čelili obviněním že se spolčili "za účelem vydávání nepovoleného měsíčníku".
Ani zatčení nezastavilo výrobu LN, kterých se ujali ostatní členové redakce. O měsíc později se pak komunistický režim zhroutil. Během sametové revoluce vzniklo několik zvláštních vydání a v prosinci 1989 vyšlo poslední samizdatové číslo.
Od ledna 1990 Lidové noviny vycházejí legálně. Zprvu dvakrát týdně a od dubna 1990 jako deník. Noviny, které navazují na tradici listu založeného už roku 1893 Adolfem Stránský, dnes patří spolu s Mladou frontou Dnes pod mediální skupinu Mafra.
