Když by bylo zapotřebí, jakési ministerstvo financí eurozóny by rozhodlo, že se peníze pošlou z přebytkové země do země deficitní, a tím by se údajně stabilizovala poptávka, sladil cyklus a obnovil hospodářský růst.
Tato rovnice keynesiánského typu však přehlíží to podstatné. Problém jižní části eurozóny není na straně poptávky, ale na straně nabídky. Vysoká cena práce relativně k nízké produktivitě, rigidita, přebujelý veřejný sektor a nízké úspory, to vše vede k chronické nevýkonnosti.
Jižní část eurozóny nepotřebuje transfery z bohatšího severu k "udržení poptávky" - naopak, potřebuje snížit svoji spotřebu, aby odpovídala výkonnosti, a začít rychle s reformami, které tuto výkonnost zvýší.
Bývalá federativní Jugoslávie byla přesně tím, o čem sní dnešní europolitici a už i někteří ekonomové. Šest republik, výkonností zcela odlišných, také sdílelo měnovou a fiskální politiku. Výkonné Slovinsko posílalo peníze do chudé Makedonie desítky let, ke konvergenci to však nevedlo. A dluhy, které vznikaly především v chudších oblastech, se nakonec řešily hyperinflací, na niž doplatil i bohatý sever.
Jak nešťastně tato federace skončila a jakou úlohu v tom hrály nesmyslné a nenáviděné fiskální transfery od jednoho národa k druhému, to už dnes všichni víme.
