Dosavadní výsledky ukazují pozoruhodný jev. Dluhové problémy vedou minimálně z hlediska dluhopisů a bank k jakémusi vnitřnímu rozpojování Evropské měnové unie.
Nejzářivějším příkladem je největší německá banka Deutsche Bank, která v prvním pololetí letošního roku snížila svoji pozici v italských vládních dluhopisech téměř o 90 procent.
A expozice banky vůči celému problémovému klubu - Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko - se snížila o 70 procent, což ve výsledcích za letošní druhé čtvrtletí Deutsche Bank uvedla jako jeden z nejdůležitějších údajů vedle ziskovosti a kapitálové přiměřenosti.
Evropské banky stále více kupují dluhopisy na trzích, kde působí, německé banky dluhopisy německé vlády, středoevropské skupiny, jako je Erste Bank, preferují rakouské a české státní bondy. Oficiálně všechny evropské banky drží španělské dluhopisy v objemu 264 miliard eur, ale na španělské banky připadá 85 procent z této sumy.
To, že dluhopisy emitují vlády jedné měnové unie, není rozhodující. Eurozóna na řadě úrovní prochází "divergentní fází", která se navíc dále prohlubuje. Růst či nezaměstnanost mezi jejím jádrem a periferií jdou jasně proti sobě, přirážky na dluhopisovém trhu se rozšiřují na úrovně, kdy členské státy měly vlastní měny.
Tento fakt následně nutí evropské banky k jakési "nacionalizaci" u svého portfolia. Dluhové problémy periferie eurozóny se stále více stávají lokálním problémem, protože pokles například španělských či italských dluhopisů primárně trápí spíše španělské či italské banky než evropské bankovnictví jako celek.
