V 90. letech centrální banky dospěly k názoru, že zlato v jejich rezervách je historický relikt a budoucnost patří něčemu jinému. Zlaté cihly nenesou žádný nominální úrok, jenom náklady na skladování, a tak se rozhodlo o jejich výměně za devizové rezervy, což jsou fakticky státní dluhopisy. Dokonce centrální banky uzavřely kartelovou dohodu o koordinaci prodeje, aby si nekazily cenu.
Během let 1997–2007 centrální banky do systému prodávaly v průměru téměř 500 tun zlata ročně, což je asi pětina roční těžby. Během posledních pěti let si centrální banky především v Asii kladly otázku, co dělat s těmi dluhopisy, jejichž ocenění kvůli klesajícímu dolaru či euru klesá. Pomyslnou odpovědí za více než milion dolarů se stala diverzifikace a nákupy zlata.
V letech 2009–2010 centrální banky jako celek zvýšily držbu zlata o 664 tun, což je čtvrtina globální investiční poptávky po zlatě. Jejich apetit navíc roste. Jen mexická centrální banka letos v únoru a březnu nakoupila 100 tun zlata. S takovým tempem (spekulativních?) nákupů nemusí být ani cena 2000 dolarů za unci do konce roku překvapením. Ještěže jsou v tom světě financí ty rozvážné, odpovědné a sofistikované instituce, které chrání systém před bublinami.
Ilustrační foto foto: Shutterstock