Kruh se tak uzavírá - při vysokých úrokových mírách se stane výše nákladů na státní dluh skutečně neúnosnou a Itálie bude potřebovat pomoc ostatních členských zemí eurozóny. Řím skutečně není v dobré kondici. Ekonomika loni rostla o pouhých 1,3 %. V první polovině letošního roku se růst prakticky zastavil.
Přitom dobrá kondice hospodářství je životně důležitá pro státní rozpočet, který by podle propočtů Societé Générale měl mít v příštích letech přebytek nejméně 3% HDP, aby byl dluh alespoň stabilizován.
Pro systematické snižování dluhu by pak Itálie potřebovala pravidelné přebytky rozpočtu kolem 5 % HDP. Takových čísel ale Řím nemůže dosáhnout v současné politické situaci třenic mezi populistickým premiérem a alespoň trochu zodpovědným ministrem financí.
Rozdíl řeckého a italského problému je však zásadní. Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny a default jejího dluhu by nepochybně ohrozil (nejen) celý bankovní sektor. Expozice evropských bank na Apeninském poloostrově dosahuje 7 % HDP celé eurozóny. Na záchranu italské ekonomiky však není v záchranném fondu EFSF dostatečná kapacita. Dluhová krize se dostala do dalšího stadia a to, jak se bude situace vyvíjet, určí budoucnost Evropy.