V Evropě, kde je každá rada drahá (ponechám na čtenáři, zda bude vnímat nadhozený dvojsmysl), se podle mého názoru příliš neukázalo, že vytváření nových orgánů opravdu spěje k vyřešení problémů.
Zavedení daně z finančních transakcí je opět jen snaha o lepení děr, nikoliv mechanismus, jak dírám zabránit. Odmítnutí eurobondů je ještě vcelku logický krok, řešení evropských dluhů by to oddálilo, ale určitě to neznamená definitivní řešení.
Víra v to, že pokud se ještě více semkneme, tak problémy vyřešíme lépe než jednotlivě, je sice utěšující, ale pořád jde jen o víru. Vidíme tak opět jen snahu přijít s něčím novým, čemu budeme věřit, že bude fungovat. Nikoliv přijetí opatření, u kterého víme, že opravdu funguje, což je to jediné, co je třeba.
Taková opatření jsou jednoduchá – úspory a směřování k vyrovnaným rozpočtům. Stejně jako účinná jsou ovšem politicky a ekonomicky bolestivá. Nicméně po letech, kdy vládní výdaje byly vyšší než vládní příjmy, je k vyrovnanosti jednoduše nezbytně nutné v této nerovnici převrátit znaménko.
Jediným smysluplným návrhem, který ze schůzky vzešel, je snaha o zavedení přísnějších rozpočtových pravidel až k vyrovnaným rozpočtům, a dokonce jejich zakotvení do ústav jednotlivých zemí. Tato léčba bude trvat dlouho a lze očekávat komplikace při její aplikaci, nicméně její úspěch je zaručen.