Postupem času ale centrální banky měnily svůj přístup. Standardem se stalo inflační cílování a centrální banka prostřednictvím operací na finančním trhu ovlivňovala úrokové sazby přímo, nikoliv zprostředkovaně.
Proč takový exkurz do historie? Protože centrální banky se opět začínají škrábat na hlavě. Například v rámci kvantitativního uvolňování centrální banka USA, Fed, nakupuje státní dluhopisy. Cílem je snížit dlouhodobé tržní úrokové sazby, a podpořit tak investice a spotřebu.
Ale v komunikaci centrální banky slyšíme, jaký objem státních dluhopisů nakoupí, případně vymění. Mnohem efektivnější by podle nás bylo, aby Fed jasně řekl, jaká je cílovaná úroveň dlouhodobých sazeb.
Přitom nejde o něco, co by Fed už nezakusil na vlastní kůži, a to úspěšně. Po druhé světové válce, v letech 1942-1951, se Fed zavázal udržovat dlouhodobé výnosy státních dluhopisů na 2,5 procentech. Samozřejmě že nástrojem byly nákupy státních dluhopisů.
Ale v tomto případě všem bylo jasné, o co přesně Fedu jde. A že Fed pro splnění svého cíle není limitován nějakým číslem maximálního objemu nákupu dluhopisů.
Tehdy se Fedu podařilo udržet výnosy na 2,5 procentech, a to i v situaci, kdy se inflace vyšplhala na 20 procent. V ekonomické literatuře se měnová politika 1942-1951 nazývá finanční represí. Represí proto, že investoři díky ní dosahovali záporných reálných výnosů, a vláda tak byla schopna snižovat své zadlužení.