Ale to bývávalo naposledy na začátku devadesátých let. Víte, jaká je dneska? Nula.
Co se stalo s Japonci? Možná vás napadne, že za to může japonská nemovitostní krize na začátku devadesátých let, propad cen akcií a následný průměrný růst ekonomiky, který nepřesáhl ani jedno procento.
A přidejme k tomu deflační prostředí, tedy prostředí, kdy stagnaci cen střídal jejich pokles. Když budu očekávat, že ceny budou klesat i nadále, tak přece nemusím tolik spořit. V budoucnu budou ceny nižší než dneska. Dneska tudíž musím spořit méně než v situaci, kdy jsem čekal, že ceny porostou.
Může být. Ale to přece neznamená, že bych neměl spořit vůbec, že by míra úspor měla být na nule.
Co dělá takový důchodce? Nespoří.
Ba dokonce si začne užívat svých úspor.
Tím pravým důvodem poklesu je ale demografie. Respektive stárnutí japonské populace a rostoucí počet důchodců.
A co dělá takový důchodce? Nespoří. Ba dokonce si začne užívat svých úspor.
Začne utrácet své peníze uspořené v bankách či ve strožoku. Svůj finanční majetek, jako jsou akcie, dluhopisy, začne prodávat a tyto peníze používat na svou spotřebu.
Pohledem statistika má zápornou míru úspor. Není se čemu divit, že takový japonský šedesátník má míru úspor dokonce minus, minus třicet čtyřicet procent.
Ale čtyřicátník pořád uspoří čtyřicet procent svých příjmů. Takže Japonci se nezměnili. Změnila se věková struktura Japonců. A tato změna bude pokračovat. Zatímco na začátku devadesátých let bylo deset procent Japonců starších 65 let, dneska je to pětina, v roce 2020 to má být čtvrtina. A v roce 2060 to budou dokonce dvě pětiny populace.
Proto bychom se neměli divit, když se průměrná míra úspor japonských domácností stane stabilně zápornou. Rentiérů bude čím dál více než spořičů.
Příště se podíváme na to, jak taková změna může vést k měnovým válkám.
