Rok vyhlášení ještě nic neříká o tom, jak dlouho Řecko v režimu defaultu a restrukturalizace dluhu bylo za těch posledních dvě stě let. A teď pozor, možná vás to překvapí: bylo to více než polovinu času. Přesně 51 procent. V těžké globální konkurenci „defaulterů“ se Řecko s touto statistikou umístilo na třetím místě za Hondurasem (64 procent) a Ekvádorem (58 procent). Tohle malé historické ohlédnutí nám umožní pochopit, že problémy Řecka nejsou náhoda. Nehodou bylo, že si finanční trh začal myslet, že Řecko je podobné Německu nebo Rakousku. A to jen proto, že je součástí společné měnové unie.
Když už jsme u té historie, tak Řecko po defaultu v roce 1826 zůstalo mimo přístup na kapitálové trhy 53 let po sobě. Půl století nemělo Řecko přístup na trhy, aby mohlo vydávat dluhopisy. To zase jen pro představu, jak dlouho může trvat řešení řeckých problémů s dluhem a obnovení důvěry.
Řecké dluhové problémy tak nejsou ničím novým. Nové je, že země eurozóny jsou ochotny platit pomoc Řecku. A především Německo. O motivech Německa jsem už psal. Německo je závislé na vývozech. Vždyť podíl německých vývozů na HDP je více než 50 procent. To je vysoké procento pro tak velkou ekonomiku. Třetinu exportů vyváží do eurozóny. Zbytek mimo eurozónu. A právě německé vývozy mimo eurozónu rychle rostly. Tipnete si, proč rostly? Co tomu pomohlo? O tom zase příště.
