Co si Itálie může vzít z politického vakua, které 535 dní panovalo v Belgii? A podívám se také na to, jak si italská ekonomika stojí v porovnání s dalšími zeměmi eurozóny.
Belgii se bez vlády vedlo dobře. A vzpomínáte na éru Billa Clintona?
Určitou ironií historie je fakt, že politická vakua kvůli nepřítomnosti vlády často vedla k tomu, že se nic neměnilo a ekonomika rostla. Během éry Billa Clintona omezila politická situace ve Spojených státech schopnost Clintonovy administrativy provádět reformy. Byrokracie a vznik nové legislativy tak byly u ledu.
A výsledek? Pozvolný ekonomický růst (samozřejmě to mělo i mnoho jiných důvodů) a přebytkový rozpočet. Proč se tedy děsit výsledku italských voleb, když je nad slunce jasné, že neexistuje žádná většina, která by byla schopna odstranit reformy zavedené Montim?
Další zajímavým příběhem je bezvládí v Belgii po dobu 535 dnů, které skončilo v prosinci roku 2011. Výsledkem byl lepší než očekávaný růst hospodářství a celkově lepší výkonnost v porovnání se srovnatelnými ekonomikami. A dokonce i lepší vývoj schodků veřejných financí, než se předtím čekalo. I přesto tehdy byly noviny plné článků o katastrofickém bezvládí v zemi, kde sídlí Evropská unie. Ironií je, že to vlastně bylo úplně jedno.
Když vezmeme v potaz, co víme, a navrch přidáme bayesovskou statistiku, pravděpodobnost odchodu Itálie z eurozóny se příliš nezmění. A ani to, že italské volby vlastně nejsou pro eurozónu takovou pohromou. Jde jen o klasickou přehnanou reakci, kterou už jsme mohli v minulosti vidět několikrát. Včetně doby, kdy byla v bezvládí Belgie, a řeckých voleb v loňském roce. Než se objeví nějaké zásadnější informace, doporučuji zachovat klidnou hlavu.
Itálie se blíží k vyrovnanému rozpočtu. Reálným rizikem je nedostatek růstových opatření
Podle ekonomických odhadů agentury Bloomberg k vývoji států eurozóny se Itálie blíží k vyrovnanému rozpočtu (viz graf výše). Itálii se v oblasti rozpočtové odpovědnosti daří. Naopak mnohem větší problém má Španělsko. Itálie by ovšem mohla přitvrdit v opatřeních na podporu ekonomiky.
Ne všechno je ale v Itálii tak růžové. Největším problémem země (jak můžete vidět na grafu) je to, že ekonomika neroste. Italské nominální HDP je už od začátku roku 2008 níže než pětiletá úroková sazba.
A ještě zajímavější je to, že k nedostatečnému růstu ekonomiky došlo v období uvolněné měnové politiky a mohutně narůstajícího státního dluhu. Očekává se, že se letos stabilizuje ukazatel poměru dluhu k HDP. To však bude k ničemu, když se italská ekonomika znovu nenastartuje.
