Rozšiřování pouští na úkor zeleně a nedostatek vody. Takový by měl být podle ekologů jeden z nejhorších důsledků globálních klimatických změn vyvolaných lidskou činností. Sahara už dnes metr po metru rozšiřuje své panství a podobně pouštní písek vytlačuje zelenou krajinu i v jiných oblastech světa. A jediný, kdo by se z takového vývoje mohl radovat, je zřejmě stavební lobby, které s narůstajícím množstvím písku přibývá stavební materiál. Skutečnost je totiž zcela opačná.
Na tento paradox mimo jiné upozorňuje fascinující francouzský dokument „Písek – nová časovaná bomba pro životní prostředí“, který nejen mezi vědci vzbudil doslova senzaci. Filmaři a odborníci na geologii totiž od základu vyvrátili obecně zakořeněnou teorii, že písku je všude dost, naopak ho přibývá a jedná se prostě o jednu z mála surovin, jejíž zásoby jsou nevyčerpatelné.
Surovina z pouště se na beton nehodí
„Málokdo třeba ví, že Dubaj jako pouštní stát importuje miliony tun této suroviny až z daleké Austrálie,“ říká v dokumentu geolog Michael Welland. Proč by ale měli Arabové žijící na poušti dovážet tuto surovinu z opačného konce zeměkoule? Pouštní písek totiž není na výrobu betonu vhodný, zvlášť v případě stavby mrakodrapů, protože vítr zrna pouštního písku po celá tisíciletí obrušuje, zakulacuje, zvedá malé spojovací částečky, které pak dopadnou někam do Evropy. Bez nákladné úpravy je takový písek pro moderní betonáře nepoužitelný. „Prostě nedrží pohromadě,“ říká Welland.
Turisté cestující do teplých krajin si tak neuvědomují jeden z největších paradoxů dnešní doby. Aby mohl v písečné poušti vyrůst nový, moderní hotel, musejí se bagry někde na jiném kontinentu zakousnout do říčního dna nebo prostě vyhloubit jámu uprostřed lesa a písek pak lodě dovezou do pouště. A to je z hlediska životního prostředí ještě ta příznivější varianta.
Horší než těžba ropy
Filmaři prokázali, že z kvalitního písku se dnes zejména v rozvojovém světě, zažívajícím stavební boom, stává nesmírně lukrativní komodita, která je předmětem nelegálního obchodu mafiánských praktik s nedozírnými následky pro přírodu. Protože dobře využitelný je písek z řek nebo jezer, ale také z mořského dna či pobřeží, mizí podle filmařů například v Indonésii celé ostrovy. Kvůli písku. Nelegální těžaři rabují mořské dno, čímž způsobují ještě mnohem větší škodu než podmořská těžba ropy. Na místě písečné těžby totiž zmizí veškerý život.
Singapur údajně dováží písek z okolních zemí, i když ví, že se surovina těží nelegálně a za cenu hrozící ekologické katastrofy. Na Sumatře, kde je boj o písek prý obzvlášť vyostřený, si rybáři stěžují, že rapidně ubývá ryb právě kvůli těžbě písku z mořského dna. A ještě větší paradox. „V Maroku přes noc mizí celé pláže, aby nelegální těžaři prodali kvalitní písek stavařům hotelů pro turisty,“ tvrdí filmaři. Ale nejedná se jen o rozvojové země. Podobně mizí písek z některých pláží v USA, kde pak úřady ve snaze udržet turisty zavážejí pláže dovezeným pískem.
Dvacet kilo na hlavu
Jak obrovská je celosvětově spotřeba písku, dokazují i statistická čísla. Dvě třetiny nových budov ve světě jsou budovány z betonu, přičemž tato stavební hmota obsahuje ze dvou třetin písek. Na jeden průměrný rodinný dům, které dnes v Číně nebo Indii rostou jako houby po dešti, padne 200 tun. Na jeden kilometr dálnice se spotřebuje 30 000 tun písku, na jednu atomovou elektrárnu 12 milionů tun.
Spotřeba přitom neustále roste. Celosvětově se jedná o roční spotřebu 40 miliard tun, přičemž každý obyvatel zeměkoule spotřebuje v průměru 20 kilogramů písku denně. Kde ho vzít za deset nebo dvacet let? Budoucí problém přitom ještě zvyšuje fakt, že písek není zdaleka využitelný jen ve stavebnictví. Bez této suroviny by se totiž život na zemi, tak jak ho známe, prakticky zastavil.
Bez písku se neobejde žádný čip
Vědci považují písek, samozřejmě v různých podobách a kvalitě, za stejně důležitou surovinu jako ropu. A možná ještě důležitější. „V písku jsou obsaženy důležité minerály a kovy jako sicilicum, thorium, titan nebo uran,“ říká britská expertka na životní prostředí Kiran Pereirová. Lidé by si podle ní měli uvědomit, že písek je proto nezbytný pro výrobu elektroniky a vývoj informačních technologií. „Bez kvalitního písku nelze například vyrobit žádný počítačový čip,“ říká Pereirová.
Z křemičitého písku se získává křemík, z jiných druhů další materiály, z písku se vyrábí sklo, získává se z něj oxid křemičitý, který je surovinou pro výrobu mikročipů prakticky do všech hi-tec zařízení. Zároveň se využívá v potravinářství, včetně výroby vína a sušených potravin, papíru, k výrobě pracích a čisticích prostředků, sprejů na vlasy, zubních past, kosmetiky a mnoha dalších produktů denní spotřeby. Bez písku by nebyla myslitelná ani výroba solárních panelů. Speciálně u elektroniky je však vysoká spotřeba této suroviny asi nejvíce překvapivá. Například na výrobu jednoho chytrého telefonu se podle francouzského dokumentu spotřebuje v různých formách až 70 kilogramů písku.
Písek je samozřejmost
„Také když cestujeme, nikdo z nás si neuvědomuje, kolik písku je kolem nás v běžné dopravě,“ tvrdí Pereirová. Například letadlo. „Písek v různých formách zpracování se využívá k výrobě lehkých slitin trupu, motorů a barev či pneumatik,“ říká ve filmu expertka. Podle ní písek lidé vnímají jako vzduch. „Nemyslíme na něj, považujeme ho samozřejmost, ale přitom bychom bez něj nemohli žít,“ tvrdí Pereirová.
A jak je to v Česku? Podle českých odborníků dnes v tuzemsku nehrozí žádný akutní nedostatek písku ani pro stavebnictví, ani průmyslové využití. To je ale podobně jako v dalších civilizovaných zemích dáno také tím, že stavebnictví neroste zdaleka tak rychle jako v Singapuru, Číně nebo Dubaji, spíše naopak stagnuje. A elektronika a mnoho dalších druhů spotřebního zboží, k jejichž výrobě je potřeba písek, se do země dováží. Ať se tedy o zásoby starají Číňané. Jenže tenhle relativní klid nemusí trvat navěky. „Například ve Velké Británii už se začíná nahlas mluvit o tom, že do patnácti či dvaceti let bude mít země velké problémy s tím, aby si zajistila písek a štěrk z vlastních zdrojů,“ říká Václav Blížkovský, vedoucí divize kameniva firmy Betotech, zabývající se ve svých laboratořích vývojem technologií betonu.
Další těžbě brání zákony
Nejde přitom jen o to, že by Britové už neměli kam takzvaně sáhnout. Další těžbě na mnoha místech brání ekologické zákony nebo odpor obyvatel, v některých lokalitách je kvůli ochraně přírody a krajinného rázu už těžba nemyslitelná. Dokážou si civilizované země udržet svůj standard, aniž by zároveň kvůli další těžbě písku ničily své lesy, řeky a mořská pobřeží? „To je do budoucna těžká otázka,“ říká Blížkovský. Určitě přitom podle něj nelze žádat stát, aby vyšel vstříc těžařům a dovolil jim rýpat do země někde uprostřed Šumavy. „Měl by tady ale být určitý výhled do budoucna, určitá koncepce, která chybí,“ tvrdí Blížkovský. Poukazuje přitom na skutečnost, že dříve se prováděl kontinuální geologický průzkum, který detailně mapoval možnosti těžby nebo využití nerostných surovin. I když by tato možnost neměla být třeba nikdy využita. „Dnes se prakticky nic podobného neprovádí, neexistují prognózy ani výhled. Co bude za dvacet let, nikoho nezajímá,“ stěžuje si Blížkovský.
Jak snadno a rychle se přitom může změnit obecný pohled na surovinu, která lidem připadá všudypřítomná a nevyčerpatelná, dokazuje mimo jiné příměr využitý i ve francouzském dokumentárním filmu. Když chtějí Britové o někom říci, že je dobrý obchodník, použijí frázi „Ten by snad byl schopen prodat i Arabům písek“. Před dvaceti lety se takovému příměru asi každý zasmál. Dnes se nesměje nikdo. Prodat Arabům písek totiž není žádné umění. Právě naopak.
