Na severu Itálie pracuje v různých marketingových firmách už čtyři roky. Ke kariérnímu růstu ji pomohly nejen schopnosti a vytrvalost, ale i aklimatizace na pomalejší pracovní tempo, které v Itálii vládne.
Jak těžké je pro Čecha z vašeho oboru prosadit se v zahraničí?
NOVÝ SERIÁL
|
Pracuji v reklamě, a přestože jsem vždy působila v mezinárodních agenturách, moje největší bariéra byl ze začátku jazyk. Jakmile jsem začala mluvit italsky, bylo hned jednodušší navázat kontakty a využít je. Zajímavé pozice v mém oboru často nebývají uveřejňované, je proto důležité navázat vztahy s lidmi z oboru a dozvědět se o případných volných místech.
Čím se nejvíc liší tamní firemní kultura od té české?
Nepracuji v tradiční italské firmě, ale i přesto, že jsme mezinárodní síť, denní režim je hodně „italský“. Pracovní den začíná po deváté ráno, někdy i v deset. Oběd trvá alespoň hodinu a dopoledne i odpoledne se chodí pravidelně na kávu s kolegy. Během dne spolu všichni kolegové hodně mluví - a nejenom o práci. Udržovat vřelé vztahy se všemi na pracovišti je součástí dobrého vychování. To vše má za následek, že pracovní den končí poměrně pozdě. A v mé branži se končí celkem pozdě vždy.
Jinak co se týče práce, velmi se tam cení takzvané „soft skills“ a méně „hard skills“. Člověk se musí umět orientovat ve spletitých situacích, a vždy s úsměvem. Přímost bývá někdy považována za neomalenost, řešení problémů tak vyžaduje celkem hodně trpělivosti.
Co si z vaší rodné země nejvíc přenášíte do své práce?
Mám výhodu, že jako cizinka nemusím vždy hrát podle místních pravidel. Čas od času se mohu spolehnout na nekonformní přístup s tím, že nejsem Italka a přináším do diskuzí a pracovních situací jiný úhel pohledu. Jako Češka mívám celkem racionální přístup k práci s orientací na výsledky, navíc jsem emancipovaná. V Itálii stále převažuje tradiční přístup k genderovým rolím a je zde i silná hierarchie. Když jako mladá žena zastávám svůj názor, získávám za to respekt.
Dalším přínosem je, že dokážu dělat individuální rozhodnutí a brát za ně plnou zodpovědnost. To tu někdy působí jako rarita - rozhodnutí zde často bývají kolektivní, a tím pádem i zodpovědnost padá na celý tým a ně na jednotlivce.
Jací jsou vaši kolegové v porovnání s těmi českými?
JANA UHLÁRIKOVÁ
|
Pracuji s mezinárodními klienty a i mojí kolegové jsou mezinárodní. Samozřejmě jsou mezi nimi také Italové. Musím říct, že všichni cizinci v mém týmu hovoří skvěle italsky. Každý, kdo tu nějakou dobu žije, zvládne absorbovat italské způsoby. Italové jsou jako kolegové neskutečně vřelí, povídaví, empatičtí. Jsou velmi sdílní a budou očekávat to samé i od vás. Ze začátku vám to může připadat invazivní, ale po čase začnete oceňovat osobní vztahy, které na pracovišti navážete.
Co vám v zahraničí přineslo úspěch?
Myslím, že to byl koktejl vytrvalosti, ambice, odhodlání, sebedůvěry a tvrdé práce. Hned že začátku jsem si uvědomila, že potřebuji mluvit italsky, to byl první krok. Lidé ocení vaši snahu a vy se začnete lépe začleňovat. Je důležité uchovat si jistou netrpělivost, která vás ženě vpřed. Itálie má své uvolněně tempo a pracovní pokrok je pomalejší než u nás. Jednu pozici si lidé drží klidně i pět šest let. Je potřeba vědět, kam člověk směřuje a pak na tom trvale pracovat. Byt otevřený různým možnostem a vyjednávat.
Přejete si vrátit se do Česka?
Jednou by to bylo pěkné, ale ještě nepřišel ten správný čas. Prosadit se v Itálii v mém oboru si vyžádalo hodně energie a nyní mám to štěstí, že si můžu užívat zajímavou pozici. Milán je pro reklamu o něco větší trh než Praha, jsou tu prestižní klienti na regionální i mezinárodní úrovni a velmi zajímavé projekty. Navíc tu po několika letech mám vybudované i zázemí. Praha mi chybí, ale zatím dávám přednost kariéře.
Čeho se z vašeho nového života už nebudete chtít vzdát?
Žiju v Itálii, takže samozřejmě skvělého jídla, hlavně zmrzliny a vina. A pak také přátelského přístupu lidí - kdokoliv na ulici, v restauraci nebo obchode má pro vás vždy úsměv a pár milých slov.