Na polích v Česku vyrůstajínové tovární haly, parkoviště, obchodní centra, satelitní městečka, silnice. Podle poslední Zprávy o stavu životního prostředí se v roce 2013 zastavěné a ostatní plochy rozšířily o 2,4 tisíce hektarů a zaujímaly 10,6 procenta území.
„Negativní dopady nejsou často okamžité, avšak dlouhodobé a nevratné,“ upozorňuje dokument.
Podle Ročenky půdního fondu činí meziroční pokles orné půdy 7 444 ha, což znamená úbytek 20 ha orné půdy denně.
Vyspělejší Slováci? Hodina práce tam stojí více než u nás |
„Ale tento úbytek jde převážně do plochy zatravněné půdy, plochy půdy ponechané ladem a plochy lesů vysázených na orné půdě, to znamená všechno ekologicky pozitivní změny. Nás zajímá plocha zastavěné orné půdy, což jsou z celkového úbytku necelá 3 procenta. Zastavěno končí (tedy se nenávratně ztrácí) zrhuba 200 až 230 hektarů orné půdy ročně, tedy asi čtyři hektary týdně,“ vysvětluje Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu.
Roční úbytek orné půdy v Česku, zmiňovaných téměř 7500 hektarů, vypadá na první pohled jako obrovské číslo. Jde však zhruba o jedno promile veškeré zemědělské půdy. „Problém ale je, že k úbytkům dochází každý rok a postupně se načítají,“ říká Bořivoj Šarapatka, předseda České pedologické společnosti.
Vyplatí se jen pastviny a lesy
„Zábor v důsledku stavební činnosti je navíc větší než přibývání lesů a luk. Lesy přibývají díky zalesňování nebo zarůstání zemědělských pozemků,“ potvrzuje Daniel Engel, ředitel odboru ochrany zemědělského půdního fondu na ministerstvu životního prostředí.
Přibývání luk či pastvin je dáno stavem zemědělství v podhorských oblastech, kde se nevyplatí něco pěstovat, vyplatí se tam jen pastviny a lesy.
Varování USA je neodradilo. Do čínské banky se hlásí i Poláci |
„Před rokem 1990 se třeba obilí nesmyslně pěstovalo i v neúrodných regionech. Proto se tam od roku 1990 v oblastech s nízkou bonitou půdy výrazně zvedl podíl trvale zatravněných porostů,“ vysvětlil Vondrouš. Negativní podle něho je, že se staví převážně na nejúrodnějších půdách, které se nacházejí v nížinách, vesměs kolem velkých měst, jako je Praha, Brno či Plzeň, či okolo velkých silničních tahů, které jsou především u větších měst lemovány po obou stranách v délce mnoha kilometrů množstvím skladišť.
„Ve srovnání se zeměmi EU patří tedy úbytek k těm vyšším a volné krajiny je v ČR relativně méně, protože je zde vysoká hustota zalidnění. Ve většině zemí EU najdeme takzvané venkovské regiony, kde se tolik nestaví. Takové v Česku už prakticky nejsou. V zemědělských regionech se majitelé půdy více brání jejímu záboru, zatímco u nás jsou na půdě farmáři vesměs v nájmu a nemají k ní vztah příliš velký. Navíc plochy zemědělské půdy jsou roztříštěné a méně odolné vůči záborům,“ vysvětluje Vondrouš.
Česko má hlavní dva nástroje, které mají omezovat zábory půdy - územní plánování a ekonomické nástroje. „Nástroj regulace zástavby půdy pomocí územních plánů však vůbec nefunguje, jak všichni víme. Zejména obce v okolí velkých měst nezvládají tlak na zábory půdy, který vyvíjejí developeři. Odstrašujícím příkladem v tomto směru je třeba Jesenice u Prahy,“ říká Vondrouš.
Betonovou krajinu ohrožují povodně
Druhým regulačním nástrojem je pak zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, jehož novela vstoupila v platnost právě včera.
„Největší problém je v konkrétních úřednících, kteří o záborech půdy rozhodují. Úředníci MŽP a odbory životního prostředí na místních a městských úřadech mají půdní fond ze zákona chránit, například zábory na nejcennější zemědělské půdě 1. a 2. třídy kvality mají povolovat jen zcela výjimečně. Skutečnost je bohužel zcela jiná. Všechny poslední investice do výstavby nových průmyslových areálů, kam má stát snahu přivést zahraniční investory, se děly na nejkvalitnějších zemědělských půdách. Příkladem je třeba areál TPCAu Kolína v Polabí. Stovky hektarů se zabraly kvůli tomu, aby se tam montovala auta,“ uvedl pro LN Martin Kubeš, specialista pro přírodu a krajinu z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR).
Jedním z významných rizik zabetonování krajiny jsou stále častější povodně. Při vydatných deštích voda nemá na betonu kam se vsakovat a valí se do měst a vesnic.
„Zcela jinak působí na odtok vody a její infiltraci louka, pole a zcela jinak plocha zpevněná, zastavěná, jako je parkoviště či rozsáhlý skladovací objekt,“ konstatovalo ministerstvo životního prostředí.
Zásadní je i dopad na živočichy a rostliny. Nejenže se zmenšuje území, kde žijí, ale zároveň se rozdělují i populace těchto druhů, brání se jejich migraci, omezují se zdroje potravy. „Výsledkem je ztráta genetické pestrosti a snížená životaschopnost populací a ekosystémů,“ připomíná Zpráva o stavu životního prostředí.
Úbytek polí se prozatím daří díky rozvoji zemědělských technologií kompenzovat. „Zemědělci mají lepší vybavení a příroda jim navíc v posledních letech vcelku přála, takže výnosy z polí jsou dobré,“ říká předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha.
Bude dostatek potravin?
Jenže do budoucna může úbytek orné půdy znamenat ohrožení potravinové soběstačnosti státu. S tím, jak se zvětšuje světová populace a i v Evropě se objevují válečné konflikty nebo hrozí bankroty států, může potravinová, stejně jako energetická soběstačnost nabývat na významu. Pole, která se jednou zastavěla, lze těžko uvést do původní podoby.
Zemědělství zaměstnává jen necelá čtyři procenta zdejší pracovní síly, průmysl 40 procent. Je proto pochopitelné, že pole musejí ustupovat průmyslovým zónám. Jde však také o to, za jakých podmínek.
„Když se budovala průmyslová zóna v severomoravských Nošovicích, byli jsme z toho dost nešťastní. Tamní družstvo využívalo půdu pro pěstování známého nošovického zelí,“ vzpomíná Pýcha.
Trochu lituje, že stát aktivně nenabízel investorovi jiné, z pohledu zemědělců méně hodnotné pozemky. Ubývání orné půdy může Česko zbrzdit, když začne intenzivněji lákat firmy do brownfieldů.
„Ve chvíli, kdy se investor rozhodne stavět v nevyužívaném průmyslovém areálu, by mu měl stát přispět na jeho úpravu nebo mu snížit daně,“ myslí si Martin Pýcha. Jenže to se zatím ve větší míře neděje.
Podobný problém mělo ještě před pár lety i Německo. Denně mizelo na 55 hektarů. „Naši sousedé ale dokázali snížit zábory zemědělské půdy skoro o polovinu, na 30 hektarů,“ říká Bořivoj Šarapatka. O něco podobného by se podle něho mělo pokusit i Česko. „Třeba Velká Británie směřuje k tomu, aby 60 procent nové výstavby probíhalo v brownfieldech,“ popisuje Šarapatka.
