LN: Jaké to je, nahlížet do budoucnosti?
Vzrušující, velmi potřebné, ale také čím dál složitější. Když jsme s tím před šestnácti lety začali, měli jsme explicitní objednávku tehdejší vlády, která chtěla pracovat s vizemi a strategiemi pro český stát. Což je něco, čeho se nám dnes ukrutně nedostává. Tehdy jsme měli podporu a zdroje. To teď schází. Tím druhým důvodem je, že svět se výrazně proměnil. Možnosti národních států, včetně Česka, cokoli ovlivnit slábnou. Evropská unie je v krizi, celý svět je rozklížený a nalézt dobrou politiku pro zemi, která se ještě pořád sama hledá, je těžké.
MARTIN POTŮČEK
|
LN: Česko neví, čí je?
Souvisí to s problematikou národní identity. To, co dříve mohlo být tmelem, tedy náboženská víra nebo národní sebeurčení, již dnes nezabírá. To, co by u nás dnes lidi mohlo spojovat, teprve krystalizuje. Nejsme příliš identifikováni s naším státem, s Českou republikou. Má to své historické důvody, každopádně to ale znamená, že předpoklad určité minimální soudržnosti je hned od počátku oslaben.
Když k tomu přidáte rozdělení lidí na ty, kteří stále více bohatnou, a ty, kteří chudnou, vytváří to další ohniska rozštěpení společnosti. Na elitu, která je již integrována do nadnárodních hospodářských a politických struktur – a na ostatní, kteří zůstávají dole a jsou velmi náchylní upnout se na autoritativní politickou postavu, která jim nabídne zdánlivé řešení problémů, na něž sami nedosáhnou.
LN: Co by mohlo být tedy dnes oním tmelem společnosti?
Začal bych vzpomínkou na oslavy vítězství českých hokejistů v Naganu. Vzepjaté sportovní fandovství signalizuje nenaplněnou potřebu lidí pozitivně se vztahovat k národnímu společenství. Výzkumy ukazují, že pro Čechy je velmi důležitá kultura – čteme více než jiní, hustá síť divadel v Praze i v jiných městech je světově unikátní. Lidé mají velký vztah k památkám, k naší přírodě, k místům, kde chataří, chalupaří nebo se rekreují. Ale to nestačí.
Export, turismus, zaměstnání v Británii... Jak dolehne ‚tvrdý brexit‘ na Česko? |
LN: Zmínil jste, že politikům chybí vize a strategie, kam by se měl český stát ubírat. Není ale primárním problémem, že o tomto tématu neexistuje celospolečenská diskuse? Což může souviset i s onou nevyřešenou národní identitou.
Jistě, jenže debata je nutný, ale nikoli dostačující předpoklad toho, aby se něco změnilo. Kromě toho je třeba naplnit předpoklady související s připraveností těch, kteří nakonec rozhodují, ty vize realizovat. Neřekl bych, že by debata o nich neexistovala. Je ale velmi fragmentovaná. Co této zemi velmi schází, je spolupráce akademické a politické sféry. Politici by měli naslouchat historikům, sociologům, ekonomům, ti by ale rovněž měli naslouchat politikům. Příkladem země, kde se to dařilo a daří, je Finsko.
Po rozpadu SSSR, kdy Finové ztratili polovinu exportních možností, země prožívala hospodářský úpadek a trpěla vysokou nezaměstnaností, si v parlamentu řekli, že přemýšlení o budoucnosti musí nějak institucionalizovat. Ustavili výbor poslanecké sněmovny pro budoucnost, který dodnes funguje a zadává vládě dlouhodobé úkoly. Třeba úspěch Nokie byl jedním z efektů této změny. Stejně tak bylo podpořeno finské školství. Takové dlouhodobé koncepce nám chybí. Když se podíváte na nejdůležitější resorty z hlediska rozvoje lidského potenciálu, jako je školství, zdravotnictví, resorty práce a sociálních věcí a kultury, tak vidíte, že ministři přicházejí a odcházejí, jako apoštolové na pražském orloji. Tam scházejí nejen vize budoucnosti, ale i institucionální paměť.
LN: Finsko s Izraelem jsou hezkým příkladem úspěšného přechodu ke vzdělanostní ekonomice. Oba státy dávají značnou část HDP do výzkumu, vývoje a vzdělání. Není nakonec nejjednodušší udělat totéž co oni a dát vše, co lze, do vzdělání?
Já bych byl posledním, kdo by vám nepřitakal. A jen tak mimochodem, už v naší publikaci „Putování českou budoucností“, vydané v roce 2003, jsme nazvali jeden z pěti základních strategických tahů „Kultivace vědění v klíčový faktor produkce“. Ale není to celé řešení, je to jen součást mozaiky. Kdyby si to, co jsme tehdy napsali, vzali politici vážně, mohli bychom být o kus dál.
LN: Evidentně si to ale nikdo z těch lidí nepřečetl. Přišla vaše třináctiletá práce vniveč?
Určitě nikoli. Efekt je totiž velice obtížně měřitelný – jedná se přece také o rozsev poznatků ve společnosti. A nejde jen o knihy, ale třeba i o rozhovory, jako je například ten náš.
LN: Koho jste tedy svými texty oslovili, když je politici nečtou?
Především na naší práci vyrostla řada mladších kolegů, kteří si v nich našli vlastní témata, jež rozpracovávají. Výsledky naší práce uplatňujeme ve výuce vysokoškoláků. A máme i jiné zpětné vazby.
LN: Odkud?
Třeba z krajské nebo městské úrovně. Nicméně mne samozřejmě mrzí, že připravenost centrální úrovně politiky a správy myslet a jednat strategicky je malá – a že problémy, které jsme identifikovali už před lety, přetrvávají. V Česku strategické vládnutí bohužel skomírá na úbytě.
LN: Zmínil jste se o autoritativním státu, zajímalo by nás, zda si jako muž, který činí dlouhodobé prognózy, myslíte, že přichází éra neliberální demokracie, chcete-li demokracie s autoritativními prvky. Je to pravděpodobné?
Pro Česko bych to nevylučoval, a to za předpokladu, že dojde k tomu, k čemu má EU našlápnuto, a sice k jejímu pozvolnému posunu do bezvýznamnosti.
LN: Vnímáte neliberální demokracii jako nebezpečí?
Dozajista. Na druhé straně ale musím připustit, byť velmi opatrně, že to nemusí být za všech okolností jen negativní posun. Velice dobře si totiž dovedu v českém případě představit scénář, v němž může uspět schopný autoritativní demokrat, který má tah na branku a dokáže vyvést zemi z bláta – z demokratického hádání se a přetahování, které někdy znemožňuje nebo zdržuje efektivní rozhodování.
Posilování autoritativních tendencí nejen v Evropě, jehož jsme dnes svědky, také velice úzce souvisí se společenskou změnou, kterou všichni zažíváme, tj. s odcizením politických a správních elit veřejnosti. Agendy, o kterých přemýšlejí občané a v konečném důsledku o nich musejí přemýšlet i politici, navíc stále více nastolují média, včetně těch tzv. nových.
LN: Myslíte, že média jsou na vzestupu?
Teorie i empirie to jasně dosvědčují. Zeptejte se politiků, co je pro ně prvořadé. Objevit se na obrazovce... Náš svět je obrazovými zkratkami a zjednodušenými informacemi stále přesycenější, a to demokracii neprospívá. To prospívá těm, kteří mají k dispozici profesionály na mediální komunikaci, jsou pohlední a dokážou hezky mluvit.
