Lidovky.cz

Drink SOS mi zachránil život

  12:12
Automobilový závodník a guru českého motokrosu (61), jemuž Drink SOS zachránil život.

Josef Pacák, automobilový závodník a guru českého motokrosu (61). foto:  František Vlček, Lidové noviny

Můj život je načichlý benzinem. Šéfoval jsem autoopravně, pak jsem jezdil automobilové závody, organizoval motokrosové závody a teď jezdím pro SOS Drink. U aut jsem šťastný.

Lidi mi svěřují svůj majetek. Zavolá zákazník, že je někde v restauraci, já s kolegou nasednu do auta Drinku SOS, zastavíme před hospodou, zavolám zákazníkovi, ten vyjde ven, předá mi klíčky od svého vozu a já ho tím jeho autem odvezu domů. Za námi jede kolega s firemním autem.

Zákazníci mi musejí stoprocentně důvěřovat. Když mě neznají, tak si mě nejdřív pěkně změří pohledem. Ale mám klienta, který má drahé auto, takový závoďák. Nepůjčí ho ani manželce, jezdí s ním jen on - a já. Je ochotný hodinu čekat, než k němu dojedu.

Máme štamgasty. Fungujeme už 13 let. Když přijedu pro stálého zákazníka, říkám: „Tak co, jedeme domů?“ A on s úlevou řekne: „Ano domů.“ Zastavím mu před barákem a on je rád.

Je to skoro jako taxík, ale vlastním autem. Jezdí se podle tachometru zákazníka, takže on vidí, kolik přesně jsme ujeli kilometrů, takže odpadá dohadování typu „za kolik to uděláme“.

Každý má opičku nastavenou jinak, takže občas si musím od zákazníků něco vyslechnout. Stane se, že manželka ze zadního sedadla říká - vidíš, Karle, takhle se má jezdit, vůbec to neškube. Od takového člověka pak nedostanu ani korunu diškreci.

Jezdím od 11 večer do 7 do rána pět až šest dní v týdnu.

Lidi se stydí vystoupit před domem. Jsou lidi, kteří se nechají odvézt přes celou Prahu, ale vystoupí radši někde za rohem. Máme auta výrazně popsaná, tak asi nechtějí, aby je někdo viděl.

Zastavil jsem Rusy před branou kasáren. Byl jsem na vojně v Jincích, přišel srpen 1968. Zastřelili dva dozorčí u vchodu do kasáren, důstojníci zůstali radši doma na sídlišti a bylo to na mně, byl jsem v kasárnách služebně nejvyšší. Do brány jsem postavil dva obrněné transportéry a nechal jsem na ně napsat „Nebezpečné choroby“. Dovnitř se nedostali.

O smrti své partnerky jsem se dozvěděl z televize. Před 13 lety měla bouračku na dálnici a bylo to ve zprávách na Nově. Nestihli jsme se rozloučit, ještě večer jsme plánovali, co uděláme ráno, a pak tohle. Strašný šok.

Mám o čtrnáct let mladší přítelkyni, která si motosport zamilovala. Jezdila se mnou na závody a pomáhala mi - otírala klukům helmy, čistila motokrosové brýle a ještě běhala zapisovat výsledky. Zkrátka výborná kamarádka, která je v tom celém se mnou.

Nesměl jsem se zastavit. Organizovali jsme spolu mistrovství světa v motokrosu v Lokti a já jsem z toho nemohl vypadnout. Takový podnik se nedá stornovat. To máte jako s Katkou Neumannovou - ta by ten sníh snad dovezla i z Alp, kdyby bylo třeba. Velké podniky se zkrátka nemůžou nekonat. Ať už je důvod jakýkoli.

Z motorek mám posvátnou hrůzu, přesto jsem léta trénoval motokrosaře. Já jsem na auta. Na motorku jsem sedl jen jednou, ale hned jsem se vymlátil.

Povodně mi zničily archiv. Sedm let jsem vydával časopis Motosport, nejdřív sám, potom ve dvou lidech. V archivu jsem měl dvanáct tisíc fotografií a pět tisíc filmů. Jenže jsem měl redakci v Karlíně a v srpnu 2002 jsem tam měl vodu deset centimetrů pod stropem. Zachránil jsem jenom skleněný stolek, který šel umýt.

Jsme papežštější než papež. Motokros nikdo nechce podporovat. Za komunistů byl v kategorii branných sportů a financoval ho stát. Dnes už ho nikdo nechce podporovat a je problém i uspořádat závody, protože se na vás vrhnou ekologové, že se na plánovaném okruhu vyskytuje nějaký ohrožený druh sojky, a je po závodech.

Motokros je tvrdý sport. Kluci, které jsem trénoval, byli podle tabulek výkonnostně těsně za desetibojaři a hokejisty.

Nejstarší vrcholový motokrosový závodník je Mirek Kučírek z Brna. Je mu čtyřicet.

Motorkáři jsou dárci orgánů. Není ale pravda, že by se ve vás najednou vynořil rychle jedoucí motorkář. Prostě řidiči aut nejsou připravení na ty vysoké rychlosti motorek.

Vzdálenost Praha-Brno jsem autem ujel snad za půl hodiny. To jsem ale jel 270 kilometrů za hodinu a brzo ráno. Jinak ale tvrdím, že závodit na silnici se nemá.

Dálnice u nás se tak jmenují omylem. Vůbec nemají parametry správné dálnice - je tam moc zatáček i stoupání.

Řekli mi, že mi zbývá týden života. Ve dvaaosmdesátém jsem měl osminásobnou plicní embolii. Do nemocnice jsem přijel modrou závodní škodovkou a už si mě tam nechali. Dva velcí zřízenci mě museli odnést do postele. Zastavila se mi funkce levé srdeční komory. Doktoři zjistili, že jsem přechodil hepatitidu B a C. A to je mrcha, která člověka doslova požírá. Pak se přidala ještě cukrovka.

Nejhorší bylo, že jsem se nesměl hýbat. Srdce by to neutáhlo.

SOS Drink mi zachránil život. Jezdím rychlými auty, a užiju si i dost legrace. Podle názvu firmy Drink SOS, který je napsaný na našich autech, si někteří cizinci myslí, že jsme nějaká alkoholová záchrana, že po Praze rozvážíme pití. Možná by to měl někdo vyzkoušet, třeba by se to rentovalo.

Mám jeden sen - obnovit vydávání Motosportu CZ alespoň v internetové podobě. Ale vím, že ke štěstí někdy stačí, i když věci prostě jen zůstanou, jak jsou.

Autoři:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.