Lidovky.cz

Kdo hřeší, je lepší? Pohání neřesti naši společnost k bohaté budoucnosti?

Ekonomika

  14:00
PRAHA - Zájem o sedm smrtelných hříchů jako pramen zla přetrvává. Čas od času se dokonce objevují snahy naplnit pojem hříchu novým obsahem. Je ale třeba vymýšlet nové katalogy hříchů? A není hřích spíše pozitivní silou v naší morální výbavě a motorem pohánějícím společnosti k bohatším zítřkům?

Ilustrační foto. foto: Shutterstock

Proč jen měl Ježíš takovou slabost pro hříšníky? Protože lékaře potřebují nemocní, nikoliv zdraví, odpovídá sám Syn boží. Jenže co když je to jen část pravdy? Nedej bože Ježíšova kamufláž! Co když se s hříšníky scházel prostě proto, že hříšníci jsou lepší lidé, a tudíž i lepší společníci?

Že Ježíš společnost druhých vyhledával a že to nebyl žádný asketa, je přece doloženo ve Svatém písmu mockrát. Měl rád svatby, slavnosti, přátele, rád popíjel. Že by si tedy nechal tyto radovánky kazit lidmi, kteří mu jsou protivní, a sám si je kazil poučováním druhých?

Banner Index

Nauka o hříšnosti člověka se často považuje za jádro křesťanství vůbec. Máme za to, že věřící pojímají sebe samé za hříšníky.

Ještě častěji je ale podezříváme z toho, že za hříšníky považují spíše nevěřící než sebe. Morální pobouření pak vzplane snadno na obou stranách.

Nutno podotknout, že přesvědčení o bytostné hříšnosti člověka vzalo za své. Zatímco středověký člověk nahlížel na sebe samého prizmatem sedmi smrtelných hříchů, staví se myslitelé nejpozději od osvícenství k hříšnosti rezervovaněji a kladou důraz na osvobozující moc prvního hříchu - hříšník si vydobyl nezávislost na Bohu.

Sláva člověka spočívá v jeho schopnosti odmítnout Boha, s čímž ale rovněž souvisí možnost jej zcela svobodně přijmout. Z tohoto hlediska by s hříchem stála a padala lidská důstojnost.

Rostoucí nerovnost mezi lidmi je jako bomba před explozí, varují elity

Stává se tedy hřích jako kategorie myšlení veskrze nefunkčním, protože nám na něm buď nezáleží, anebo jej dokonce chápeme jako pozitivní sílu ve své morální výbavě a jako motor pohánějící společnosti k bohatším zítřkům?

Tak jednoduché to není. Zájem o sedm smrtelných hříchů jako pramen zla přetrvává a svědčí o tom skutečnost, že i současný, nábožensky vlažný člověk má za to, že hříšnost o lidské přirozenosti něco podstatného přece jen vypovídá. Čas od času se dokonce objevují snahy naplnit pojem hříchu novým obsahem.

S takovým pokusem přišla britská televize BBC, která se v předvánočním čase roku 2004 obrátila na veřejnost s otázkou, jak to vidí se sedmi hříchy. Odezva byla sice velká, ale vůči původnímu seznamu rezervovaná. Britové měli jasno v tom, že seznam je třeba aktualizovat. Záleželo jim především na tom, aby se na první příčce objevila krutost, následovaná cizoložstvím, předsudečností, nepoctivostí, pokrytectvím, hamižností a sobeckostí.

Obálka s penězi (ilustrační foto)

O slavnější pokus se zasloužil rakouský zoolog Konrad Lorenz. V roce 1973, kdy obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, publikoval knihu Osm smrtelných hříchů civilizace (Praha 2000). První příčku mezi smrtelnými hříchy obsadila přelidněnost planety. Stesky nad nízkou porodností v západních společnostech by Lorenz odbyl jako „západocentrické“ sobectví.

V přelidněnosti navíc nespatřuje jen globální problém, nad nímž bychom se čas od času měli zamyslet - je fenoménem, který nás připravuje o lidskost již dnes. V přelidněném světě nemůžeme kultivovat své nejlepší schopnosti, na druhého člověka reagujeme podrážděně a láska k bližnímu je v záplavě emocí, které jsme nuceni projevovat příliš velkému okruhu lidí, „rozředěná“.

Mnozí pak věnují značné úsilí tomu, aby se s druhými hlavně moc nezapletli. Dle Lorenze ústí tento stav ve vyčerpání lidských vztahů, a z této vyčerpanosti pak pramení všechny další hříchy civilizovaného člověka: ničení životního prostředí, nespoutaná ctižádost nebo bezcitnost.

Křesťanský „katalog“

Jak se tyto jednotlivé koncepce smrtelných hříchů vztahují k původnímu křesťanskému „katalogu“? Především je třeba zdůraznit, že sedm smrtelných hříchů nemá základ v bibli.

Jedna z prvních systematizací lidských slabostí je doložena u mnicha Evagria z Pontu, jednoho z „pouštních otců“, křesťanů, kteří poté, co se jejich víra stala státním náboženstvím Římské říše, hledali útočiště před nebezpečím plynoucím z luxusu stability a neohroženosti a uchýlili se do egyptské pouště. V souvislosti s touto systematizací se nicméně hovoří nikoliv o sedmi, ale o osmi smrtelných hříších.

Anatomie světových miliardářů. Jak přišli nejbohatší lidé k penězům?

Za živnou půdu všech osmi prohřešků považuje sám Evagrios lásku k sobě samému, z níž vyrůstá osmice hříchů: nestřídmost, hamižnost, lenost, zoufalství, chtíč, zlost, marnivost a pýcha.

O dodnes známou symbolickou sedmici se zasloužil papež z přelomu šestého a sedmého století Řehoř I. Veliký. Podobně jako Evagrios je Řehoř přesvědčen, že všechno zlo, tedy lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost, se rodí z pýchy. Nazývat tyto hříchy smrtelné je ale zavádějící: sice vstupují do nejzávažnějších lidských poklesků, ale neznamená to, že ony samy by již byly smrtelné.

Erotika, porno. (ilustrační foto)

Hřích, který je smrtelný, což v tomto kontextu znamená, že zabíjí duši, musí splňovat tři kritéria: musí být zaprvé obzvláště závažný, což splňuje třeba vražda. Dále musí být spáchán vědomě a hříšník jej musí vnitřně schvalovat.

Proč je za královnu všech hříchů považována pyšná láska k sobě? Nejslavnější zdůvodnění podává svatý Augustin ve svém pojednání O boží obci: v člověkově osobnosti se sváří dvě podoby lásky: láska k Bohu a láska k sobě samému.

Z anděla se stal ďábel, protože dal lásce k sobě samému přednost před Bohem - nesnesl pohled na mocnějšího.

Pýchu chápe i Tomáš Akvinský jako touhu po vyniknutí, která narušuje kosmický řád a staví člověka do středu místo toho, aby se člověk vřadil, a tím stvrdil skutečnost, že je pouhou součástí řádu, který jej překračuje.

Blahobytní Češi dali loni do bydlení 160 miliard. Míň utrácí za jídlo a šaty

Neslavný životní osud ďábla nás zpravuje o tom, že sestrou pýchy je závist. Závist je obzvláště zákeřná infekce, která odolává rehabilitaci i ze strany těch nejsvobodomyslnějších. Osvícenečtí filozofové přišli brzy na to, že chamtivost může být společensky prospěšná, a že dokonce může být základem moderního společenského řádu, který stojí na tržní ekonomice.

V podobném smyslu se dá pracovat i s pýchou, která z člověka vytáhne nevídané výkony. Smilstvo i nestřídmost zase bývají nadmíru příjemní společníci. Příjemný může být i hněv, především rozhořčení nad pokleskem druhých, které lahodí vlastní ješitnosti.
Jen se závistí není žádná legrace. V nejsvětlejších chvilkách sice člověka motivuje ke krajním výkonům, ze své podstaty je ale nivelizující. Operuje na mottu: nedaří-li se mně, ať se tedy nedaří nikomu.

Závist se navíc rozlévá po celém mravním organismu: je docela možné, že člověk vznětlivý, nezřízený či lenivý může být v zásadě dobrý, ale závist zkazí i to nejlepší v nás.

Co by Dante neopomněl

Jsou-li pýcha a její sestra závist určitým typem sebestřednosti, nic nám nebrání v tom, abychom byli zajedno se svatým stolcem, že nové katalogy hříchů netřeba vymýšlet. Existuje snad civilizace, pro niž je hřích pýchy bytostnější, než kultura, jejímž slovem roku 2013 je „selfie“?

Vlastní napřažená ruka s mobilem před vlastní tváří může být právem považována za noční můru pouštních otců, a kdyby dnes Dante líčil své peklo, jistě by tuto figurku neopomenul. Populárními příručkami, jak rozeznat narcistu a jak nejlépe vzít nohy na ramena, když nám takový nebožák zkříží cestu, se to jen hemží.

Vedle příruček i serióznějších psychologických pojednání jsou pýcha a s ní spjaté fenomény jako závist a sebestřednost pojednávány v současné filozofii. Příspěvek k překonání sebestřednosti předložil jeden z nejslavnějších filozofů současnosti, brněnský rodák Ernst Tugendhat, který se ve svém pozdním díle Egocentricita a mystika (Egozentrizität und Mystik. Eine anthropologische Studie, 2004) opírá o mistra Eckharta i buddhistickou filozofii.

Před šesti lety nadchl filozofickou veřejnost objev Krátkého pojednání o významu hříchu a víry (A Brief Inquiry into the Meaning of Sin and Faith), které v mládí sepsal budoucí klasik politické filozofie John Rawls, autor teorie spravedlnosti. Nadšení předních filozofů můžeme rozumět i na pozadí pokusů o pochopení možná nejsebestřednějšího člověka v dějinách homo sapiens. V angličtině byl spisek publikován s předmluvou předního filozofa Thomase Nagela, v němčině s doslovem Jürgena Habermase.

Oba myslitelé se shodují, že Rawls ve své studentské práci odhaluje náboženské základy své pozdější politické koncepce.

Základním znakem lidskosti je pro mladého Rawlse schopnost vytvořit spravedlivý a láskyplný vztah: nikoliv racionalita vystihuje člověka, ale schopnost zodpovědnosti. Vše, co podporuje tuto lidskou vlastnost, je ctností, naopak hřích definuje mladý Rawls jako odvrhnutí druhého a připoutání se k sobě samému. Hřích proto spadá v jedno s duchovní samotou, víra je naopak praktickým postojem otevřenosti.

Součástí Rawlsovy pozůstalosti bylo rovněž pojednání O mém náboženství (On My Religion), které však americký filozof sepsal teprve v devadesátých letech, a které tedy dělí od zamýšlení nad hříchem půl století.

Rawls ve stati O mém náboženství vzpomíná na svou touhu stát se knězem a zdůvodňuje i svůj rozchod s křesťanstvím: o víru jej připravily hrůzy holokaustu, ale i studium dějin inkvizice. Dospěl totiž k závěru, že se stoupenec monoteistické víry vystavuje nebezpečí nesnášenlivosti do takové míry, že je pro člověka jistější si s křesťanstvím nezahrávat.

Víru však Rawls nezavrhuje. Chápe ji minimalisticky jako důvěru v druhého. Ale pramen této lidské důvěry není výlučně lidský. Schopnost lásky, přátelství a spravedlnosti je pro Rawlse svědectvím, že existuje moc, která člověka překračuje a z níž člověk čerpá tím více síly, čím více vykračuje směrem k druhému, a tím překonává své omezené zájmy ve prospěch širší perspektivy.

Kultura narcismu

Fenomén sebestřednosti, spjatých nebezpečí a možnost „terapie“ tak tvoří pouto mezi filozofií a teologií i mezi minulostí a přítomností obou disciplín. Zbývá ale odpovědět na otázku, do jaké míry a zda vůbec s naší současnou hříšností souvisí kultura narcismu.

Na první pohled se zdá, že narcismus nemůže být než považován za esenci hříšnosti a vposled i prázdnoty moderního člověka: kdo se opájí sebou samým, ztrácí pouto se světem, který je pro konečného člověka podmínkou jeho živoucnosti.

Rovněž se zdá, že by Novému zákonu nemělo být nic protivnější než prosazování sebe sama a současná móda sebeuskutečňování. Na důkaz křesťanského odporu k sebeprosazování bývá citován Ježíšův výrok: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“

Položíme-li v tomto citátu důraz na sebezapření, řekneme jen část pravdy. Ježíš hovoří stejným dechem o záchraně svého života, o záchraně celého svého světa. Ztráta je ziskem nejen vyvážena, ona je jím zastíněna. Pouhá rezignace na sebe sama a pasivita tváří v tvář světu nejsou jen příliš přímočaré strategie, jsou to strategie mylné. Ježíšovi jde o konkrétního člověka, který se má získat ve své jedinečnosti a nezaměnitelnosti.

Jenže jedineční nejsme jen tak. Náš jedinečný pohled na svět a na druhého, který máme povinnost ztvárnit, protože to za nás nikdo jiný neučiní, získáváme oklikou, vztahem k druhým, ve kterém ctíme zakládající, a nás tudíž překračující sílu.

Protiklad prosté sebestřednosti a sebevydání je zkrátka mylný především v kontextu Nového zákona: Ježíš nás nežádá, abychom zahodili svůj život, ale abychom se stali těmi, kterými skutečně jsme. A toho docílíme vztahem k druhým, od něhož získáváme jedinečnou duši.

Syndrom hochštaplera

S tím nakonec souvisí ještě jeden hřích, který se sice do slavné osmice ani sedmice neprobojoval, zato má své ukotvení v Novém zákonu jisté. Své dílo na něm postavil Soren Kierkegaard a upozorňuje na něj i John Rawls: tímto hříchem je biblicky řečeno malověrnost, moderněji vyjádřeno zoufalství.

Projevuje se jako přesvědčení, že člověk je příliš hříšný na to, aby si zasloužil smilování a odpuštění. Zoufalý člověk je přesvědčen, že není hoden pozornosti druhého, natož pak Boha. Hříchem tedy není jen nedůvěra k druhému, ale rovněž nedůvěra k sobě samému, která je nedůvěrou v důstojnost každého jednotlivého božího stvoření.

Snad alespoň tento hřích si na nás v době „selfíček“ nepřijde? Ale co když se skrývá za každým náfukou kus zoufalce? Přistoupíme-li na hypotézu, že typy nemocí, na nichž si konkrétní společnosti „zakládají“, vypovídají něco o povaze doby samé, nemělo by uniknout naší pozornosti, že v téže době, v níž psychiatři definují narcistickou poruchu osobnosti, začínají psychologové publikovat o novém fenoménu, takzvaném „imposter syndromu“ neboli syndromu hochštaplera.

Nežijeme jen v době narcistů, ale rovněž v kultuře jedinců, kteří se v noci budí s úzkostí, že se schyluje k velkému odhalení: partner prohlédne jejich hloupost, kolega už jí je na stopě, nadřízeného také nepůjde stále vodit za nos a potomci už mají jasno dávno.

Tentýž člověk si pak možná při snídani cvakne selfíčko a dá světu vědět, že zrovna balí kufry na pracovní cestu do New Yorku. S tím, že si svou dávku hypnotik pro jistotu rozdělí do několika zavazadel pro případ, že by se jedno ztratilo, se už nesvěří.

Téma hříchu nás ale nakonec staví před otázku jedinou, nejpodstatnější: Proč jen měl ten Ježíš rád hříšníky? Nevěřím tomu, že by jim s takovou chutí dával okusit svou medicínu. Láska by přece neměla působit nátlak a nutit by člověka neměla ani k dobru.

Ježíš má možná hříšníky tak rád proto, že jsou prostě lepšími lidmi než ti s čistým štítem.
Jistěže tomu tak není vždy, ale možná to přece jen platí docela často. Hřích nás totiž nenapadá tam, kde jsme nejslabší, ale tam, kde jsme nejlepší. Není náhoda, že náboženství měla v takové úctě žebráky. Přeneseno do dnešních reálií to znamená, že bezdomovci s urousanými kříženci si jsou zkrátka vědomi všeho, co se nepovedlo, a matka všech hříchů si na nich tolik nesmlsne.

Kde ale ustává bolest, roste nebezpečí. Pýcha jde ruku v ruce s našimi nejsilnějšími stránkami: s naší šikovností, chytrostí, majetností, mocí, krásou, ale paradoxně i s dobrotou. Záludnost tkví v tom, že právě vlastní výtečnost, která nás tolik dojímá, je nejkratší cestou k hříchu. A tak možná ti nejlepší z nás musejí nejvíce doufat v boží trpělivost.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.