Lidovky.cz

Archiv kuponových knížek: Tajné místo, které odhalí tajemství privatizace

Ekonomika

  12:15
PRAHA - O existenci toho místa netuší téměř nikdo. Přesto skrývá detailní údaje o milionech českých občanů a na každého prozradí, jak se rozhodoval během privatizace. Navštívili jsme místo, kde kuponové knížky stále žijí.

Archiv kuponových knížek foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

Stojíme v hale plné posuvných regálů, obklopeni dvaceti miliony dokumentů, na jejichž základech stojí česká ekonomika. Čtyři tisíce metrů vyplněných útržků z kuponových knížek, důkaz o odvážném experimentu, kterým socialistické Československo přešlo na tržní ekonomiku a založilo trh s cennými papíry. Miliony adres a rodných čísel, účtenky za akcie dvou tisíc podniků. Celá historie ekonomické transformace země vyúčtovaná do poslední koruny.

Tváře privatizace

Viktor Kožený.

Viktor Kožený založil Harvardské investiční fondy, kterým své kuponové knížky svěřilo víc než 800 tisíc osob. Svojí nabídkou desetinásobku rozhýbal zájem veřejnosti o kuponovou privatizaci. V roce 1996 spojením Harvardských fondů a společnosti Sklo Union Teplice vznikl Harvardský průmyslový holding. Ten o rok později skončil v likvidaci. V roce 1994 Kožený opustil Českou republiku a dodnes žije na Bahamách.

Petr Kellner

Petr Kellner v roce 1991 se dvěma společníky založil První privatizační fond (PPF), který získal akcie více než 200 firem v hodnotě přesahující pět miliard. Skupina PPF se postupně stala manažerskou firmou ovládající řadu společností z nejrůznějších oborů. Mezi nejdůležitější držené společnosti v současnosti patří Home Credit či Česká pojišťovna. Podle časopisu Forbes je Kellner s majetkem ve výši 7,6 miliardy dolarů 89. nejbohatším člověkem světa.

Právě kuponová privatizace otevřela Radovanu Krejčířovi cestu k bohatství. S několika známými založil skupinu Corado, které se podařilo shromáždit tisíce kuponových knížek a podezřele výhodně je investovat. Podle některých spekulací se dostal k tajným informacím ministerstva financí. V Česku je obviněn za majetkovou i násilnou trestnou činnost. Za nejasných okolností se mu povedlo uprchnout přímo při domovní prohlídce, žije v Jihoafrické republice.

Pavel Tykač stál u zrodu skupiny Motoinvest. Ta v polovině 90. let pod heslem "Drobní akcionáři, plačte!" rozjela takzvanou třetí vlnu kuponové privatizace, při které skupovala podíly drobných akcionářů. Motoinvest tak ovládl zhruba desítku investičních fondů včetně CS Fondů, ve kterých přišli akcionáři o více než miliardu korun. Skupina získala dominantní vliv také v Plzeňské bance a v Agrobance. V roce 2009 Tykač ovládl polovinu energetické firmy Czech Coal.

Michael Kocáb spolu s Martinem Kratochvílem stál u zrodu Všeobecného investičního fondu Trend. Ten v kuponové privatizaci nashromáždil majetek za 1,3 miliardy korun. V roce 1995 správce fondu – společnost IS Trend – koupila společnost Královéhradecká brokerská. Během několika dní z fondu zmizely akcie za stovky milionů korun. Kocáb na prodeji IS Trend vydělal 36 milionů korun.

Přestože začátek kuponové privatizace brzy oslaví dvacáté výročí a pro většinu lidí je už součástí dávné minulosti, na tomto místě je živá dodnes. Nejvýnosnější, nejprodávanější a dost možná nejvýznamnější kniha v novodobé historii země – kuponová knížka – posloužila k rozdělení 450 milionů akcií v nominální hodnotě 450 miliard korun. Každý akcionář vzešlý z kuponové privatizace má svůj záznam právě zde.

V Praze, Brně nebo jiném velkém městě byste tento archiv hledali marně. Nachází se v sotva dvacetitisícovém Berouně, v nenápadné dvoupatrové budově schované na periferii města, s níž sousedí jen chátrající řadové garáže. Na zdi visí logo jakési soukromé firmy, žádný nápis "Sklad kuponové privatizace" tu rozhodně nenajdete.

Pod přísným dohledem

Na první pohled působí sklad téměř zapomenutě. Budova slouží různým účelům, chodbu k archivu lemují místnosti s hromadami beden a krabic. Na jejím konci však cestu zahrazují velké železné dveře, které mají na první pohled za úkol držet zbytek světa dál od toho, co leží za nimi.

Bezpečnostní opatření jsou v tomto případě namístě. Každý z milionů vyplněných útržků kuponové knížky, které Češi a Slováci vyměnili za akcie vybraných firem, je plný osobních či jinak citlivých údajů. Jména, rodná čísla, adresy, IČO vybraných společností, počty investovaných bodů, číslo kuponové knížky i označení sběrného pracoviště.

Uskladněny jsou zde útržky ze všech kol první i druhé privatizační vlny, i když v případě té druhé, která se konala až po rozpadu Československa, se už týkají jen českých občanů. Přístup do archivu má jediný člověk. V případě pokusu o vloupání, k čemuž zatím nikdy nedošlo, je na místě během několika minut soukromá bezpečnostní služba.

"Kód do archivu znám pouze já. Kdyby došlo k nějaké katastrofě, například začalo hořet, tak má ještě majitel budovy svůj kód pro odblokování celého objektu, ale to je pouze pro případ živelní pohromy. Jinak tam s každým jdu já a nikdo jiný se tam nedostane," říká archivářka Jaroslava Matejsková. Ta prošla celou privatizací od jejího počátku, kdy na přepážce vyřizovala registrace zájemců o akcie. Archiv dostala na starosti v roce 2002.

Stále vzácnější návštěvy

O bezpečnost a správné uskladnění dokumentů patřících Správě cenných papírů se Matejsková stará coby zaměstnanec bývalé společnosti PVT, dnešního Asseco Central Europe, které si stát na zajištění a provoz archivu najímá. Českou republiku ročně vyjde uskladnění v klimatizovaném a nepřetržitě střeženém archivu na částku kolem jednoho milionu.

Privatizace v číslech

* Do první vlny kuponové privatizace se zaregistrovalo 8,5 milionu občanů Československa
* Druhé vlny se pak zúčastnilo 6,2 milionu občanů České republiky
* Celkem bylo v obou vlnách nabídnuto 2352 podniků, z toho 487 připadá na Slovensko v rámci první společné vlny
* Nabídnuto bylo 450 milionů akcií, každá v nominální hodnotě 1000 korun
* První vlny se zúčastnilo 429 investičních privatizačních fondů, z toho 265 českých a 164 slovenských. Pro druhou vlnu se v České republice registrovalo 349 fondů
* V první vlně na jednoho účastníka připadal majetek s účetní hodnotou 35 535 korun, ve druhé vlně to bylo 25 160 korun. Prodat se nepodařilo pouze 7,2 procenta akcií nabídnutých v první vlně a 3,7 procenta akcií z druhé vlny.

"Tento archiv je považován za velmi důležitý a splňuje veškeré podmínky archivace. Největším nebezpečím jsou plísně, ale to tady nehrozí. Teplotu udržujeme v rozmezí 14 až 18 stupňů, ideální vlhkost je 45 až 65 procent," popisuje Matejsková. Dnes je dost možná posledním žijícím úředníkem, kterého kuponová privatizace stále zaměstnává. Kdysi ale dávala práci až dvěma tisícům lidí.

Všechny archivované materiály sice existují i v elektronické podobě, která vznikala současně s papírovou už během privatizace, stále jsou však čas od času používány při řešení sporných případů. Přitom mnoho soudních pří "o kupony" se vlečou už od první poloviny devadesátých let. Rok od roku je však požadavků ze strany advokátů či státních zástupců méně. Zatímco ještě loni se zde vyhledávalo v 65 případech, za první pololetí letošního roku už to bylo jenom desetkrát.

Čtěte více:

Ani sama Matejsková bez požadavku ze Správy cenných papírů nedokáže vyhledat konkrétní útržek, třeba podle jména nebo rodného čísla. K tomu je totiž potřeba přesné označení, které přímo v archivu zjistit nelze. Případný zloděj by tak do rukou dostal jen nesmírné množství informací roztříděných pouze podle místa a času vydání. Množství uskladněných kuponů dokládá obrovský zájem obyvatel tehdejšího Československa o účast v kuponové privatizaci, který překonal i ta nejoptimističtější očekávání jejích organizátorů. Bez ohledu na to, že pro mnohé byla spíš jakousi státní loterií než investicí a svou účastí vyjadřovali v první řadě aktivní podporu celému transformačnímu procesu.

Co Čech, to akcionář

První privatizační vlna začala v květnu 1992 a stát v ní nabídl 1491 akciových společností se jměním ve výši 280 miliard korun. Registrovalo se 8,5 milionu oprávněných občanů, tedy téměř 80 procent. Kuponové knížky, vyráběné u mnichovské společnosti Bartsch, se dokonce musely narychlo dotiskovat a nakonec jich bylo prodáno přes devět milionů po 35 korunách za kus. Potřebných kuponových známek v ceně 1000 korun, tisknutých tentokrát v domácí Hospodářské ústředně pošt, se prodalo 8,5 milionu.

Archiv kuponových knížek

Téměř všichni svou účast dotáhli až do konce – neuplatněno zůstalo jen 3,3 procenta investičních bodů v držení fyzických osob. Ani jeden bod neinvestovala pouhá pětistovka registrovaných, na druhou stranu alespoň část bodů neuplatnilo čtvrt milionu účastníků privatizace.

Ještě úspěšnější byla druhá vlna, zahájená rok a čtvrt po skončení první, tedy v dubnu 1994. V ní se o majetek 861 společností ucházelo přes šest milionů Čechů, kteří tentokrát neuplatnili pouze 1,5 procenta investičních bodů. Jen 270 lidí je nechalo propadnout všechny.

Poměrně velké bylo také odhodlání nezkušených občanů investovat na vlastní pěst, přestože své služby už v první vlně nabízelo přes 400 investičních privatizačních fondů. Skrze fondy nakonec protekly dvě třetiny akcií z první vlny privatizace, zbytek populace rozdělil své body individuálně. A přestože před druhou vlnou potenciální investory masírovalo 350 českých investičních fondů půlroční reklamní kampaní, odvahu k vlastním rozhodnutím nakonec našlo ještě o deset procent více lidí než ve vlně první.

Archiv, nebo popelnice?

O tom, jaký osud kupony čeká, se bude rozhodovat už příští rok. V roce 2011 totiž vyprší současná smlouva mezi státem a Assecem a ministerstvo financí pak bude muset zvažovat, zda archiv v současné podobě i nadále zachovat. Na výběr má hned několik možností, jednou z nich je i skartace. K ní ale budou úředníci jen těžko hledat odvahu. Jednak jsou materiály čas od času stále potřeba, hlavně by pak ale mohli být nařčeni, že se chtějí zbavit důležitých dokumentů.

Archiv kuponových knížek

Ostatně pokud jde o kuponovou privatizaci, po jejímž skončení bylo vinou chybné legislativy (a nulové morálky některých investorů) z fondů vyvedeno 50 miliard korun, není k podobným úvahám nikdy daleko. Ne náhodou je jediným českým slovem, které se prosadilo do finanční terminologie po celém světě, právě tunelování.

Mnohem pravděpodobnější než skartace se tak jeví převedení celého archivu do správy Národního archivu, který se svým zájmem o cennou databázi nijak netají a už nyní v Berouně provádí pravidelné kontroly podmínek archivace. "Chtěli by to mít uchované takzvaně pro příští generace, v jejich rukou už by to bylo v podstatě na věčné časy. Možná by se to mohlo skartovat po nějakých padesáti letech, ale je tu samozřejmě i možnost dlouhodobé archivace coby historicky cenných materiálů. O tom se teď dá spíše jen spekulovat," říká šéf Správy cenných papírů Bedřich Janáček.

O moc jasněji není ani v tom, kdy vlastně ono dvacetileté výročí privatizace bude. Teoreticky mohlo připadnout už na začátek letošního roku, neboť právě v prvních měsících roku 1990 se nápad zrodil. Stejně tak to ale mohou být i další dny v rozptylu téměř dvou let.

Archiv kuponových knížek

Můžeme tak slavit třeba výročí 1. října 1991, kdy začal prodej kuponových knížek, nebo listopad téhož roku, kdy začaly registrace občanů. A může to být i květen 1992, faktický začátek první vlny. Podobně jako k dalšímu reliktu bývalého finančního systému, anonymním vkladním knížkám, váže se i ke kuponovým knížkám obrovské množství zapomenutých, ztracených nebo záměrně opuštěných akcií.

Zatímco u České spořitelny leží téměř tři miliardy korun na dvou milionech anonymních knížek, Správa cenných papírů hlásí bezmála dva miliony účtů se zaknihovanými cennými papíry. To představuje přibližně čtvrtinu ze 7,4 milionu účtů z konce roku 1995. Přestože je nyní každoročně rušeno přibližně 100 tisíc účtů poté, co se k nim po dobu alespoň jednoho roku nevážou žádné akcie, zůstává jejich počet velmi vysoký.

Promarněný majetek

Drtivá většina z těchto účtů zůstává nikým nepovšimnuta a zpravidla – i když ne vždy – stejně obsahují pouze cenné papíry neaktivních firem nebo jen velmi těžko ocenitelné či zcela bezcenné tituly. I ty ale můžou svého majitele potrápit, protože vedení účtu je zpoplatněno podle nominální, nikoli tržní hodnoty akcií. Pokud tedy někdo měl například tisíc neprodejných akcií, jejichž cena byla stanovena na tisíc korun, nominálně stále drží milion korun. Ve skutečnosti však vlastně nemá nic. Lidé nicméně mají možnost akcie darovat státu, a poplatky se navíc nevztahují na neaktivní, takzvané nezařazené účty, kterých je naprostá většina.

"Stát měl tyto mrtvé akcie od občanů stáhnout v době, kdy ještě měly cenu. Pokud by tak v některých společnostech poskládal větší podíl, mohl získat i nějakou podstatnější hodnotu, stejně jako občané. Dnes už ale nemají víceméně žádnou cenu, ty firmy přežívají jen v obchodním rejstříku. A my zde pořád máme dva miliony účtů, které se musí stále držet v pohotovosti," dodává Janáček. Ke konečnému vypořádání a vyčištění účtů zřejmě časem dojde, změna se však neobjede bez nového zákona.

Jinak akcie, které představují majetkové podíly ve firmách, jen tak zrušit nelze. A i kdyby se rozšířily možnosti, jak se lidé mohou akcií vzdát, stejně nemají žádnou motivaci, proč by se o to vůbec měli starat.

Knihovna DIKů

Stejně tak i berounský archiv musí ještě nějaký čas sloužit svému účelu. Už proto, že počítače byly na počátku devadesátých let pro mnoho úředníků novinkou. Ostatně kvůli nákupu výkonných počítačů se před začátkem privatizace muselo nejprve narychlo prolomit americké embargo, pozůstatek starých vztahů se Spojenými státy. Všichni lidé najatí na zajištění procesu privatizace byli ve svém oboru v podstatě nováčky.

Archiv kuponových knížek

Elektronická databáze tak stále obsahuje řadu chyb. "V drtivé většině jsou ale informace v počítačích správné. Tento archiv je až ten nejposlednější článek, je to jistota," říká Matejsková. K nejvyšší "kuponové instanci" se tak stále může odvolat každý nespokojený DIK, jak byli držitelé investičních kuponů označováni. V minulosti informace z kuponových poukazů pomáhaly například i při řešení problémů s duplicitou rodných čísel, která zamotala život celé řadě Čechů. V některých případech teprve až vyplněné kupony pomohly určit, kdo je kdo.

Z běžného občana se stal DIK nákupem kuponové knížky a potřebné známky. Tím začala jeho nejistá cesta k bohatství a také cesta do regálů berounského archivu. Teoreticky každý občan investoval jen 1035 korun, zatímco účetní hodnota nabízeného majetku byla v první vlně 35 535 korun a ve druhé vlně 25 160 korun na jednu knížku. Takovýto "majetek" se však podařilo získat málokomu. V budově postavené symbolicky v roce 1989, v níž mají kuponové knížky od roku 1995 své poslední útočiště, se ale sešli všichni bez rozdílu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.