Spořitelna si od nového způsobu posuzování bonity klientů slibuje, že se vyhne těm problémovým. Jenže plán finančního ústavu může narazit. Například u nové zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové. "Po bližším seznámení se s materiálem spořitelny se tím zřejmě zabývat budeme," potvrdila LN Šimůnková.
Právě v její působnosti je agentura pro sociální začleňování, která se mezi svými klienty často setkává s úvěrovou diskriminací. Ta je považována za jednu z příčin zadlužení nízkopříjmových vrstev u lichvářů a nebankovních společností poskytujících rychlé, ale velmi drahé úvěry.
Úvěrová mapa
Spořitelna rozdělila svých 2,5 milionu klientů do 52 tisíc mikroregionů, které jsou řazeny do deseti skupin podle rizikovosti jednotlivých adres.
O novém plánu spořitelny informovala jako první MF DNES. Pokud s rizikovou skupinou bydlí žadatel v mikroregionu, bude muset mít k získání úvěru například vyšší příjem, než by musel mít klient z dobré adresy.
ČTĚTE TAKÉ |
"Já si myslím, že takováto praxe platí už dlouho, jenom se to nikdy veřejně neříkalo," říká Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni. Ta se diskriminačními praktikami ve finančním sektoru dlouhodobě zaobírá a Hůle je autorem takzvaného "predátorského indexu", tedy pořadníku dravosti úvěrových společností. "Na každý pád je úvěrová diskriminace jedním z faktorů, který přispívá k vydělení celých lokalit," konstatoval Hůle.
Úvěrová diskriminace nebyla doposud v Evropě větším tématem. Ani v rámci finanční skupiny Erste group, kam patří i Česká spořitelna, působící v osmi evropských zemích, nemá zatím český plán na "úvěry podle adresy" ekvivalent.
Americká zkušenost
Jinak je tomu v USA. Tam se diskriminace klientů podle adresy stala jedním z témat hnutí za občanská práva a zůstala jím prakticky dodnes. Týká se například většiny obyvatel černošských ghett. Férový přístup k úvěrům jim měl zajistit zákon (Home Mortgage Disclosure Act) už z roku 1975. Ten požaduje, aby banky úvěrové produkty v problémových lokalitách přizpůsobovaly po konzultacích s místními představiteli.
Tahle pojistka měla zamezit ohraničování nízkopříjmových a problematických čtvrtí a oblastí pomyslnou červenou páskou (tzv. red tape), vyznačující ztížení úvěrových podmínek. V roce 1993 završil legislativní snahy o zpřístupnění úvěrů nemajetným vrstvám prezident Bill Clinton speciálním zákonem. Podle konzervativních kritiků se stal Clintonův zákon jednou z příčin finanční a realitní krize.