Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Neumíme se prodat a bojíme se riskovat, říká muž, co do Česka přivedl Hellman's

Ekonomika

  7:00
PRAHA - Patří k nemnoha českým manažerům, kterým se podařilo uspět v zahraničí. Miroslav Hošek je člověk, který do Česka uvedl značky Hellman's nebo Knorr, šéfoval Pribině a nakonec před deseti lety zakotvil ve Spojených státech, kde vede americký potravinářský podnik AFP (Advanced food products).

Miroslav Hošek. foto: Reprofoto

LN: Máte jedinečnou schopnost porovnat středoevropský i americký pohled na byznys. Jak byste ony rozdíly popsal?
Pokud chcete řídit byznys tak, abyste byli úspěšní, musíte dodržovat určitá pravidla chování, etiku komunikace a rozhodování, a to bez ohledu na to, kde se zrovna ve světě nacházíte. To je všude stejné. Je ale pravdou, že životní filozofie a kultura určité společnosti ovlivňuje způsob, kterým se ona pravidla aplikují.

Největší rozdíl mezi střední Evropou a Spojenými státy je v tom, že Američané jsou odmala vedeni k tomu, aby se postarali sami o sebe, aby byli ve společnosti úspěšní. Americká společnost je založená na úspěchu a mnohdy nemilosrdném tlaku na úspěch. To někdy až není dobré, zvláště pak když výchozí podmínky aktérů nejsou srovnatelné. Na stranu druhou česká společnost se někdy řídí krédem “žij a nechej žít”, z čehož vyplývá, že ne všechna byznysová řešení jsou aplikována dostatečně rázně a přesně.

LN: Když jste vy sám odcházel do USA, věděl jste, do čeho jdete, nebo to nakonec byl kulturní a managerský šok?
Já jsem svou mezinárodní kariéru začínal v roce 1993 v globální americké společnosti CPC Foods. Takže do styku s americkým korporátním životem a způsobem podnikání jsem přišel už tehdy. Věděl jsem, jakým způsobem funguje potravinářský byznys v USA, jak se tam přemýšlí o obchodních strategiích a jak se aplikují. Jenže když jsem pak přišel přímo na americký trh, tak to samozřejmě byl šok. A to i přesto, že jsem nejprve místo svého budoucího amerického působiště navštívil, abych se s dotyčným byznysem lépe obeznámil. Navzdory tomu, že moje představa o Spojených státech byla poměrně přesná, nebyla při mém převzetí firmy rozhodně kompletní.

LN: Můžete být konkrétnější? Bylo pro vás třeba těžké, jako pro příchozího z neznámé daleké země, vydobýt si respekt u amerických podřízených?
S žádným otevřeným ani skrytým odporem jsem se nesetkal. Spíš to bylo obezřetné vyčkávání. Takové to: Dáme ti trochu času a ty ukaž co umíš. Byť je asi pravdou, že když jsem nastoupil, byl jsem pro Američany tak trochu exotem, člověkem z neznámého Východu. Při diskusích visela v místnosti nevyřčená otázka: Ty nám tady chceš ukazovat, jak dělat byznys u nás doma? S tím se nedá bojovat, tomu se lze pouze přizpůsobit. Já jsem to udělal tak, že jsem jim řekl, že když zasedá výkonný výbor tak v něm sedí dalších šest generálních ředitelů s nimiž společně řídím firmu. A já jsem pouze první mezi rovnými.

Hodně mi také pomohla kulturní spoluidentifikace s významnými Čechy, kteří udělali velmi mnoho pro dobré jméno České republiky v USA, jako například Václav Havel, Martina Navrátilová nebo Jaromír Jágr. Musím ale říci, že Amerika je v jednom ohledu úžasná. Záleží v ní totiž opravdu jen na tom, co umíte a co dokážete. Lidi ani tak nezajímá, jakou máte historii. Důležité je, jakou šanci a možnost představujete pro současnost a blízkou budoucnost. Jiný významný kulturní rozdíl mezi Evropou a Spojenými státy lze dobře ilustrovat na jednoduchém jazykovém příkladě. Zatímco pro Evropana je důležité dobře mluvit, pro člověka v americké společnosti je důležité se dobře domluvit.

LN: Pracují čeští a američtí zaměstnanci stejně, nebo jsou znatelné rozdíly?
Neexistuje žádný průměrný evropský, český nebo americký zaměstnanec, všude jsou dobří a špatní pracovníci. Amerika má výhodu více než dvousetleté kontinuity tržní společnosti. Základním předpokladem, s nímž tu lidé přistupují k byznysu i životu, je to, že věci fungují. Lidé tu často berou věty v jejich vyřčené hodnotě, nedumají, zda je za tím nějaký skrytý záměr a myšlenka v pozadí. Moderní česká společnost má za sebou oproti tomu šestiletou zkušenost nacistické perzekuce, dvacetiletou zkušenost domácí komunistické perzekuce a dvacetiletou sovětskou okupaci. Český člověk vzhledem k této historické zkušenosti nad vším vyřčeným přemýšlí. Zda to je, či není pravda, co za tím je. Z toho vyplývají i rozdíly.

Americký manažer se rozhoduje na základě informací, jež dostane a rozhoduje se rychle. Ten český je více kreativní, snaží se zajistit se pro všechny situace, kdyby náhodou to, jak vše navenek vypadá, nebyla úplně pravda. Americký manažer se většinou opírá o nějaký systém řízení, český manažer se často staví do protikladu k němu a chce mít téměř neomezenou možnost pro svoji kreativitu. Obojí může být jak dobře, tak špatně, záleží samozřejmě na situaci.

LN: Není pozůstatkem oné odlišné historické zkušenosti Čechů a Američanů i jeden markantní rozdíl mezi oběma národy, totiž úroveň finanční gramotnosti?
Jedna z věcí, která mě ve Spojených státech nesmírně příjemně překvapila, byl finanční rozhled a schopnost vyjadřovat se ve finančních termínech. A to nejen u manažerů, ale i u obyčejných Američanů. V Česku jsem zažil situaci, kdy mi finanční ředitel nebyl schopen spočítat free cash flow a nevěděl co po něm chci. V USA to řeknete obyčejnému účetnímu a ví přesně o co jde. Obecná znalost finanční oblasti je u Američanů obrovská, i když samozřejmě nestejně hluboká. Když se Američané o něčem baví, dříve nebo později se rozhovor stočí k byznysu a finančním otázkám. Myslím si ale, že česká společnost tento handicap poměrně rychle dohání.

LN: Co podle vás chybí českým manažerům? Proč nejsou úspěšnější v zahraničí?
Čeští lidé jsou nesmírně inteligentní a chytří, ale nedovedou se ve světě dobře prodat. Protože se prodávají českým způsobem a ne tak, jak by se měli prodávat na jiném kulturním trhu. Možná to je triviální případ, ale když já jedu do ciziny, snažím se tam jíst místní jídlo, abych poznal tamní kulturu. Myslím, že ke schopnosti umět se dobře prodat na globálním trhu není ani tak zapotřebí agresivity a vládní ekonomické diplomacie, jako spíše pochopení a přizpůsobení se jiné kultuře, společnosti a trhu. Jinak ale všeobecně vzato není pravda, že by se čeští manažeři vůbec neprosazovali. Osobně znám několik velmi úspěšných českých manažerů působících v různých zemích po celém světě.

LN: Není chybou Čechů i skutečnost, že většinou neumí uvažovat ve velkém? Že nenaplňují ono americké rčení “Buď mysli ve velkém, nebo nemysli vůbec”?
Naprosto souhlasím. Ono to jaksi vychází z české životní filozofie, jež je opět podmíněna historickou národní kolektivní zkušeností. Vidím to sám na sobě. Ve Spojených státech si dovolím riskovat víc. Protože když vám v USA něco nevyjde, spadnete dolů, ale zase se otřepete, jdete dál a každému to připadá normální. V celé kontinentální Evropě, zvláště pak v její východní části, je naopak nesmírně těžké zariskovat, spadnout na dno a pokračovat dál v kariéře.

Když v Česku ztratíte práci a jste kupříkladu manažer, tak to na vás zanechá šmouhu. Podepíše se to na vás a každý se na vás dívá skrz prsty. V USA naopak všichni hledí stále dopředu, díky tomu je tamní společnost dynamická a nesmírně to pomáhá životu a průbojnosti v byznysu. Sama velikost národa a jeho geografického prostoru hraje při formování tohoto kulturního rozdílu zásadní roli: 10 milionů Čechů v prostoru bez přístupu k moři a uzamknutému hraničními horami a 320 milionů Američanů v obrovském prostoru, jehož břehy omývají dva oceány.

LN: Když jsme u těch kulturních rozdílů, často se říká, že jedním zvláště viditelným je skutečnost, že zatímco v Česku jsou běžné přátelské vztahy na pracovišti, v USA se nic takového nenosí. Je to pravda?
Ano, je to tak a já na to mám neutrální názor. V určité situaci je ten americký způsob mínusem, jindy to může být naopak výhoda. Když jsem se u jedné obchodní večeře bavil s americkým obchodním partnerem, řekl mi na toto téma výstižnou větu: “Tady v Americe je to tak. Nemusím tě mít rád, nemusím s tebou souhlasit, ale vždycky s tebou mohu udělat obchod”. Což samozřejmě na druhou stranu znamená, že i ten, kdo s vámi dělá dobrý byznys, nemusí být rozhodně váš přítel. A totéž platí i o lidech pracujících spolu na stejném pracovišti nebo ve stejné firmě.

LN: Když se podíváte pohledem zvenku na českou společnost, politiku, ekonomiku, co vidíte? Co by se mělo změnit, čím se řadíme stále na divoký Východ?
Tak zaprvé, Česká republika není žádný divoký Východ. Ten existuje mnohem více na východ od ní.

Za druhé, česká ekonomika je malá a musí být tím pádem otevřená. Český trh neposkytuje strategicky významnou objemovou základnu umožňující výrobu, která by produkovala nízké jednicové náklady. Podpora svobodného obchodu a export je proto existenčním zájmem české ekonomiky.

Za třetí, důležité pro naše zapojení do světového byznysu jsou pouze dvě věci, jež pojmenoval již československý první ministr financí Alois Rašín. Řekl, že potřebujeme tvrdou měnu a tvrdou práci. Pokud jde o práci, o tom netřeba hovořit, to je jasné. Tvrdou měnu potřebujeme, protože změkčování kurzu koruny vede k nesprávné alokaci kapitálu, kdy hráči na trhu se rozhodují nikoli na základě tržních signálů, ale právě na základě měkkého kurzu koruny. Slabá domácí měna vede k útlumu kreativity a investiční aktivity a konzervuje stávající strukturu ekonomiky. Pokud jsem hráč na globálním trhu a jsem ze země se slabou měnou, mám kurzový polštář, s jehož pomocí mi stačí konkurovat pouze cenou. Pokud je měna tvrdá, musím neustále inovovat, protože se nemůžu spoléhat pouze na kurz. Jen pro ilustraci: po dobu co trvají intervence ČNB a koruna je oslabená jsme se v ukazateli HDP na hlavu ještě více vzdálili Německu a naopak se na nás dotahuje Slovensko.

Za čtvrté, potřebujeme dostat do hlavy, že se o sebe musíme postarat sami. Žádná protekcionistická opatření nevydrží věčně. Ať již jde o kurz, cla anebo jiný protekcionismus. Navíc státní a soukromé výdaje na vzdělání dosahují v České republice pouze 4 % HDP. Spojené státy vydávají na vzdělání více než 6 % HDP. A to nemluvím o praktičnosti nabytého vzdělání.

A také bychom se měli řídit oněmi slavnými slovy Tomáše Garrigua Masaryka: ”Nebát se a nekrást”. Trochu mně přijde, že krátce po listopadu 1989 byla tato slova částí české společnosti modifikována na “nebát se krást”. Myslím si ale, že se to mění a musí změnit, protože jakákoli jiná myšlenka není v souladu s tržní společností.

Domnívám se také, že česká ale i americká společnost a byznys jsou přeregulovány. Tržní ekonomika v pravém slova smyslu vlastně nikde neexistuje. Regulace nemůže být efektivní odpovědí na absenci etiky a férovosti podnikání. Úkolem regulace byznysu nesmí být kontrola a usměrňování, ale pouze vyrovnávání negativních dopadů ekonomického cyklu.

A pak bychom si také měli konečně uvědomit jednu důležitou věc. Česká společnost a Česká republika patří na Západ. Nejen geograficky, ale hlavně svou více než tisíciletou historickou a kulturní zkušeností. O tom přece nemůže být žádná diskuse.

Miroslav Hošek (49)

Svou mezinárodní kariéru započal v nadnárodní americké společnosti CPC Foods, kterou později převzala firma Unilever. Na český trh uváděl například značky HELLMANN’S a KNORR. Po krátkém intermezzu v Michelských pekárnách dva roky působil v Německu a následně v Česku u řetězce NORMA. Posléze se stal generálním ředitelem firmy PRIBINA a v roce 2006 dostal od francouzského majitele nabídku na převzetí managementu jeho americké pobočky AFP advanced food products LLC. Od té doby bydlí v USA a řídí ve funkci prezidenta a CEO firmu se třemi výrobními závody, která vyrábí a prodává kolem 150 tisíc tun výrobků za rok, v USA a v dalších 29 zemích. Své zkušenosti z mezinárodního managementu sdílí na blogu www.TriStiri.cz.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...