5. prosince 2015 7:30 Lidovky.cz > Byznys > Média

Velký mozek ani ‚zdravý‘ rozum už
nepotřebujeme, technologie je nahradí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Zdravý rozum v online světe | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdravý rozum v online světe | foto: Lela GeislerováLidové noviny
Zdravý rozum neztrácíme, jen se nám radikálně proměňuje a s ním i my. Běžné situace řešíme tak, jak jsme zvyklí, podle naučených pravidel. Tak jak nám velí zdravý nebo selský rozum, říkáme. Kde se ale vzal, na čem se zakládá a co se s ním děje teď v období nadvlády elektronických technologií, není příliš jasné. Zřejmé je, že starý je nahrazován jiným a s ním i dosavadní způsob myšlení. Probíhající proměna je ve skutečnosti revoluční a zdá se, že v nadcházející čtvrté revoluci tak velký mozek už nebudeme potřebovat.

(Plná verze textu, který vyšel ve zkrácené a redigované podobě v příloze Orientace Lidových novin 31. října 2015)

Text částečně vychází z článku „Nesnesitelní rozmazlenci jedou“, který se dočkal mnoha negativních reakcí zvláště u mladší části populace, proto krátce připomeneme některé závěry: čím více za nás technologie něco provádějí, tím méně my jako uživatelé používáme mozek, tak trochu hloupneme. U čím mladších lidí se tak děje, tím spíše se může stát, že mozek nerozvine svou potenciální kapacitu. Těžko pak dojde u jedince k vývinu schopností a zralosti, jakých mohli dosáhnout naši předci bez přístupu k internetu a digitálním technologiím. V analogii s řečí lze říci, že čím později se začneme učit mluvit, tím spíše se u nás nikdy nevyvine řeč v možnostech s jakými se rodíme. Pokud se nenaučíme mluvit do určitého období, nenaučíme se mluvit už nikdy. A také čím méně budeme odmala osobně tváří v tvář sdílet pocity a emoce s ostatními, tím méně budeme rozumět a chápat nejen ostatní, ale i sebe. Mezilidská komunikace založená na osobní přítomnosti je kvalitativně něcozcela jiného než komunikace skrze technologické hračky. Nové technologie vytvářejí a posilují odstup od skutečné reality. Naše myšlení, mozek, prochází kdesi hluboko v pozadí radikální proměnou v zákrytu za fascinací současnou technikou a technologiemi. Ty odvádějí pozornost od změn našeho vědomí, nebo spíše myšlení, jehož součástí je i to co vágně označujeme za zdravý nebo selský rozum o který se každodenně opíráme a který býval základem pro přežití.

Výroba zdravého rozumu

Nějaký zdravý rozum máme všichni. I když je získávaný, považujeme ho za „přirozenou“ součást svého vědomí a identity. Poskytuje nám oporu, zdroj pokynů a nabádá k osvědčenému jednání. Je široce a přirozeně přijímán, kolektivně sdílen a zčásti by se mohl blížit termínu Emila Durkheima kolektivní vědomí - souboru sociálních faktů. Byl tématem mnoha velkých myslitelů od Aristotela přes Descarta, Kanta až k Arendtové nebo Habermasovi, ale vývojem reflexe zdravého rozumu a čím z pohledu filosofie je se zabývat nebudeme. Filosofii ale přesto využijeme abychom zjednodušeně popsali způsob, jak vzniká, a to za pomoci přístupu filosofa sociálních věd Petera Winche a jeho pravidel a pravidelností. Winch je známý spíše tím, že koncem 60. let minulého století elegantně vysvětlil rozdíl v přístupu při zkoumání jevů sociálních a technických, tedy mezi tzv. měkkými a tvrdými vědami. V knize Idea sociální vědy konstatuje, že „vzájemné vztahy mezi lidmi ‚ztělesňují ideje‘ - odtud plyne, že vzájemnné vztahy sociálního působení můžeme s větším užitkem přirovnat k výměně idejí během konverzace než ke vzájemnému působení sil v rámci fyzikálního systému“. Prostě reakci dvou chemických prvků neporozumíme tím, že se budeme snažit pochopit jejich (ne)záměrné jednání v kontextu sdílených idejí, a aktu jednání mezi lidmi neporozumíme zcela jen tím, že jej budeme zkoumat jako reakci bezvědomých substancí v kontextu složitých organismů.

Člověk se rodí obvykle do lidského společenství a odmala se učí pravidla držící ho pohromadě, respektive při sobě. Pravidla jsou nejen potvrzována a tím posilována právě pravidelností jejich vykonávání, ale jejich nevykonáváním jsou i naopak oslabována či se mohou vytratit. Co bylo dříve součástí rozumu, může časem s novým poznáním nebo jeho neužitečností vymizet. A naopak pravidelnost nějakého jednání či potvrzování nové ideje může časem vytvořit nové pravidlo přijímané celou společností. A to vše v průběhu staletí nebo jen několika let. Jednoduše se tak dá podle Winche vysvětlit vznik zdravého rozumu, tedy obecného smýšlení o světě v rámci rodiny, kmene, komunity, prostě společnosti. Např. sdílené pravidlo, že oheň nás může zranit, získáme tím, že přijmeme za své ponaučení „nestrkej ruku do ohně, spálíš se“ nebo že je porušíme, spálíme se, abychom pak mohli pravidlo sami vykonávat a předávat i ústně dál. Stejně tak jako pravidlo jak si najít partnera nebo zajistit příjem potravy.

Rozum přírodních národů

Strukturální antropolog Claude Lévi-Strauss v knize Myšlení přírodních národů sice s tímto termínem neoperuje, ale poodhaluje myšlení světů, z nichž jsme nejspíše vzešli. V publikaci nejen poukazuje na to, že přírodní národy nejsou primitivní ve smyslu, jak jej nejen v češtině chápeme, tedy naivně hloupí. Právě naopak vyzdvihuje fakt, že každý člen společenství rozuměl prostředí, v němž žil. Znal všechny lokální rostliny jménem a vše kategorizoval do složitých systémů, z nichž některé se dokonce překrývají s dodnes používanou klasifikací rostlin Carla von Linné. Zařazování do systému kategorií vždy vévodila estetika. Tvar, barva a prostředí, tedy vizualita reálných předmětů, jež lze požívat syrové, uvařit či přiložit na ránu.

Lévi-Strauss vidí přírodní národy jako sociální systémy, které se mění v čase proto, aby zůstala zachována rovnováha uvnitř společnosti i ve vztazích k ostatním rodinám nebo kmenům. Smysl společnosti tedy spatřuje v konsenzu, v úsilí o dohodu a udržení společenství. Jinak by hrozil jejich rozklad a zánik, což se stávalo a stát může. Společnost je vnitřně držena sdíleným systémem struktur, které zaručují soudržnost se sousedícími společnostmi. Struktury společnosti jsou utvářeny pravidly a udržovány pravidelnostmi. Zajímavé u nich bývá (ne)vydělování z přírody. Příroda a lidská společnost jsou v jejich světech pevně provázány a zároveň se z přírody vyčleňují zvláště svým pojmenováním. Mohou se tak poměřovat s jinými skupinami nebo kmeny, které o sobě prohlašují, že jsou ti skuteční, jediní praví lidé. Např. dodnes žijí v jižním Mexiku v Chiapasu v Lakandonské džungli Lakandonové a ti ve svém jazyku sami sebe označují Hach Winik [hač vinik] - praví lidé, jejich sousedé Tseltalové jsou Winik Atel - pracovití lidé a Tsotsilové BatsiI Winik’otik - praví lidé, kmen Cholů jen Winik - lidé a Tojolobalové Tojolwinik’otik - opravdoví a legitimní lidé. Názvoslovím nejen sami sebe vydělovali z přírody, ale ostatním kmenům tvrdili, že právě oni jsou ti praví a jediní lidé. Lakandonové, jichž je asi jen tisíc a žijí v pěti vesnicích, dodnes zastávají pravidla z minulosti, jejichž porušování jejich zdravý rozum nedoporučuje. Pokud si žena najde muže mimo lakandonskou komunitu, nemůže jej jen tak přivést a nechat žít v jejich vesnici, takže si každá velmi rychle rozmyslí, kde bude svého manžela hledat. Muž si naopak může přivést ženu odkudkoliv. I když mají internet a v televizi sledují telenovely, stále mají respekt k Hachak’yumovi [hačakjumovi] - bohovi stvořiteli, uctívají s respektem své zemřelé předky a nejstarší v rodině, ať už muž, nebo žena, mají nejdůležitější slovo. Oni jsou zdrojem zkušeností a nositeli nejobsáhlejšího zdravého rozumu, moudrosti.

Zdravý rozum byl tím, čím přírodní národy žily a co si předávaly jazykem, chováním a jednáním, což nás přivádí k tomu, jak se nejspíše rozum vyvíjel a jak si jej obstaráváme my.

Lakandonka Koh, jedna ze 4 manželek uznávaného duchovního vůdce Lakandonů Chan Kin Vieja, který zemřel v roce 1995 ve věku asi 100 let a zanechal po sobě 36 dětí. Koh žije s rodinou a druhou vdovou rovněž Koh ve vesnici Nahá v Lakandonské džungli v Mexiku. Její slovo a rozhodnutí platí pro všechny členy rodiny.

Lakandonka Koh, jedna ze 4 manželek uznávaného duchovního vůdce Lakandonů Chan Kin Vieja, který zemřel v roce 1995 ve věku asi 100 let a zanechal po sobě 36 dětí. Koh žije s rodinou a druhou vdovou rovněž Koh ve vesnici Nahá v Lakandonské džungli v Mexiku. Její slovo a rozhodnutí platí pro všechny členy rodiny.

Jak získáváme informace

Přírodní národy, a nejspíš tak i naši předkové žili ve světě „selským“ rozumem pochopitelném, předávaném a závislém zcela na jedincích. Vynález uchovávání paměti, faktů i pravidel, v externalizovaných symbolech a postupně v písmu, z něhož je možné složit jakýkoliv výraz, byl první velkou revolucí pro myšlení i pro zdravý rozum. Už Sokrates se obával, že psaní, ukládání vědomostí do písma, povede k většímu zapomínání, protože se budeme spoléhat na externalizovanou paměť uloženou v textech a sami nebudeme znát nic. Dnes můžeme tvrdit, že se spíše mýlil, méně si sice pamatujeme, ale právě s pomocí knih, jejich masovou výrobou tiskařskými stroji, se poznání světa stalo dostupnější pro celé civilizace. S příchodem techniky a složitějších technologií vyžadujících větší specializaci už zdravý rozum na celý svět nestačil. Museli jste znát někoho anebo mít přístup ke zdroji - knize, z níž bylo možné se potřebné naučit a zapamatovat si. V dnešní době, která představuje druhý revoluční krok, nemusíme znát nikoho, ale můžeme si jej vyhledat. Zdravý rozum nám říká, že je užitečné mít přístup na internet, což je dnes ve světě běžnější než klasická toaleta, a informace jsou tam, tedy na internetu, ihned po ruce. Vědomě se spoléháme na to, že vše, na co si potřebujeme vzpomenout, si dokážeme vyhledat sami.

Dnešní prostředí je tedy plné znalostí na dosah, i když mu paradoxně v porovnání s přírodními národy příliš nerozumíme. V prostředí kolonizovaném internetem se stáváme lidmi, již nežijí ve světě, jemuž zdravým rozumem porozumí, ale ve světě, pro jehož pochopení musí vědět, kde vědomosti nalézt, což ale vůbec nezaručuje, že získané informaci vůbec nějak porozumí. Například máme víru ve vědecké vysvětlení světa. Umíme si najít popis vzniku našeho vesmíru z ničeho, jako dotyku dvou trojrozměrných membrán či jen jako donekonečna se opakujícího se smršťování a roztahování hmoty. Všechny částice, z nichž se skládá svět, mají být stvořeny jen drobnými vibrujícími strunami a jejich kmitání z nich činí rozdílné stavební kameny všehomíra. Většinu hmoty tvoří temná hmota, kterou ale nevidíme. Stejně tak je to s temnou energií nebo temným tokem. Najdeme tvrzení, že láska a její prožívání, ba příchod moderního člověka jsou důsledkem napadení virem, jeho adaptací či infiltrací DNA našeho humanoidního předka. Konstatujeme, že náš mozek má více spojení, než je ve vesmíru hvězd, a hvězdný prach, pozůstatek výbuchu supernovy, nosí každý člověk v sobě. Závan fantastických informací vědecké romantiky by nás ale neměl odvát z cesty, tedy jak si vyrábíme zdravý rozum dnes.

Vytváříme jej stále stejným způsobem, nejprve jej získáváme učením ze svého okolí. Marshall McLuhan, teoretik médií, tvrdil už v 60. letech minulého století, že nejsme lovci a sběrači potravy, ale informací. Také říkal, že všechna technika je jen extenze - rozšíření našeho těla a mysli, kladivo ruky, kolo nohy, elektrická síť naší neuronální sítě. Internet by byl i naší pamětí... ale to už není tak jednoduché přijmout s tím co paměť je. Mozek je sice možné členit na jeho evoluční mladší a starší části a na oblasti odpovídající za určité naše schopnosti a vědomí, ale paměť nic takového nemá. Paměť je takřka v celém mozku i v celém našem těle. I končetiny si do určité míry pamatují naučené pohyby.

Čláenkneuropatologa Daniela J. Levitina v deníku The Guardian pod názvem „Why the modern world is bad for you brain“ (Proč je současný svět škodlivý pro váš mozek), založeném na jeho knize The Organized Mind (Uspořádaná mysl), zaměřuje na vliv současného způsobu života na mozek. Náš mozek nikdy nebyl zaměstnáván tolikjako nyní, tvrdí. Důvodem je to, čemu říkáme multitasking. Obecně se můžeme holedbat, že zvládáme více věcí najednou, ale ve skutečnosti jen přeskakujeme z jedné na druhou. V mozku se po chemické stránce děje to, že energie ve formě okysličené glukózy určené pro řešení nějakého úkolu je spotřebována v přední kůře mozkové a v striatu (což je hluboká oblast šedé hmoty uvnitř hemisfér koncového mozku) na přepnutí na jiný cíl, tedy nikoliv pro zapamatování. Dále po procesní stránce dochází k nesprávnému zpracování informací. Například když se někdo učí a zároveň sleduje televizi, jdou data pro uložení do paměti do striata, oblasti specializované na uchování procesů a zkušeností, namísto aby přešla do hipokampu, odkud jsou kategorizována a ukládána různými způsoby pro pozdější snadné použití.

Mladá Tojolobalka s bratrem ve vesnici Sentillo v Chiapasu v jižním Mexiku.

Mladá Tojolobalka s bratrem ve vesnici Sentillo v Chiapasu v jižním Mexiku.

Multitasking ale na nás zpočátku působí velmi příjemně, je totiž spojen s odměnou. Neustálé sledování telefonu či počítače, zdali nepřišla zpráva z Viberu, Facebooku, reakce na Twitteru, SMS nebo e-mail, a následné odeslání vlastní reakce je odměněno vždy dávkou dopaminu limbickému systému, což nám dělá dobře. Limbický systém pak vyžaduje další podobnou činnost. Každý takový úkon, odpověď na e-mail, posiluje naši neuronální závislost. Multitasking nás tedy skvěle odměňuje, cena za to je ale vysoká: nadměrně vyčerpává energii a oslabuje tak naše schopnosti včetně zapamatovávání si informací. Časem jsme zcela vyčerpáni a stejně jako u drogy vyžadujeme vyšší a vyšší dávky. Z toho vyplývá, že „multitasking“ může vést k naprostému vyhoření, protože kapacita každého člověka, i když ji je možné trénováním zvyšovat, má svoje nepřekročitelné hranice.

Zpátky ale k paměti. Na naší představě o tom, jak je výkonná s pomocí i bez internetu, se zaměřil výzkum tří vědců z Yale University: M. Fischera, M. K.Goddua a F. C. Keila. Ve studii „Searching For Explanation: How the Internet Inflates Estimates of Internal Knowledge“ (Jak internet zvyšuje očekávání znalostí uložených v naší paměti) zveřejnili dva nelichotivé poznatky. Uživatelé internetu mají přehnané představy o tom, kolik si pamatují v porovnání s lidmi bez přístupu k němu. Dále mají pocit, že je jejich mozek výkonnější. Ani jedno neodpovídá skutečnosti, rozdíl je klasicky v tom, co si o sobě myslím, a v objektivních faktech. Lidé bez internetu se nepřeceňují a přinucení vybavit si z paměti informace zapojuje mozek více než jen hledání ve vyhledávači a čtení z monitoru. Pokud by testovaní lidé s přístupem na internet navíc „multitaskovali“, jejich spotřeba energie by se sice zvýšila a nejspíše by předčila spotřebu u testovaných lidí bez internetu, ale ve výsledku by vydaná energie nebyla zisková. Byla by pro jedince méně efektivní. Podle profesora psychologie Glenna Wilsona je dokonce dopad „multitaskingu“ na ztráty kognitivních funkcí člověka mnohem vyšší než u kouření marihuany.

Pouhé hledání a spojování informace s dotazem nás přivádí ke zcela jinému pohledu na člověka: totiž jak jej odlišit robota. Filosof John Searl přišel v polovině 80. let minulého století s argumentem čínského pokoje. Searle je uzavřen v místnosti, má čínský text, příručku pravidel překladu z čínštiny do angličtiny a třetí text s pravidly pro formulaci odpovědí na otázky vznesené v prvním textu. Pomocí dostupných textů dokáže časem vytvořit správnou odpověď, aniž by čínštině porozuměl, a to pouze tím, že si osvojil pravidla a tak splnil očekávaný úkol. Nepotřeboval k tomu vědomí ani sebeuvědomování. Je tedy otázkou, zdali se nestáváme při „multitaskingu“, používání internetu jako zdroje informací, částečně Searly uzavřenými ve znalostní místnosti. Víme jak získat odpovědi na otázky, ale neznamená to, že jim jakkoli rozumíme. Učitelé kontrolující domácí písemné práce žáků by nám o tom řekli asi své...

Lidský mozek se rozvíjí, posiluje a vytváří nová spojení, pokud ho naše jednání na světě nutí používat jej aktivně, tedy i učením. Susan Greenfieldová v knize Mind Change (Proměna vědomí) uvádí další způsob jak se rozvíjí a posiluje neuvěřitelně plastický, tedy dynamicky se měnící mozek, a to jen pouhou myšlenkou. Změny popisuje na dvou případech. V pětidenním výzkumu vytvořil neurolog Alvaro Pascual-Leone tři skupiny lidí, kteří neuměli hrát na piano. První se během testu k pianu ani nepřiblížila, druhá se učila každý den hrát, třetí si měla jen představovat, jaké by to bylo hrát na piano. K překvapení všech měla druhá i třetí skupina po pěti dnech podobně razantní změny v mozku oproti té první kontrolní. Druhým případným výzkumem je rozdíl v působení psychologické terapie a při užívání antidepresivních léků, např. prozacu. Oba přístupy mohou ve výsledku působit stejně, ale v případě kognitivně behaviorální terapie jsou výsledky silnější a dlouhodobější, než když se pouze ovlivní chemie mozku léky bez terapie. Pouhým zaujetím nebo promýšlením, i když to někdy „bolí“, je možné sama sebe vyvíjet. Učení nebo promýšlení nás rozvíjí a udržuje v kondici, protože má jiný konstitutivní základ než dopování tabletkami, tedy chemická cesta. Další nedávné výzkumy tvrdí, že pokud se naučíme dva jazyky, v průměru se nám oddálí případné onemocnění Alzheimerovou nemocí až o pět let. Jiné zase, že čtením krásné literatury, mezi kterou tento článek nepatří, si opět pomáháme udržet mentální svěžest déle než bez čtení. Představivost, paměť a aktivní používání mozku jsou klíčové.

Susan Greenfieldová konstatuje, že pokud máte osobní zkušenost či si ji myšlením vytváříte, pak se stáváte unikátní právě tím, že tato zvláštní zkušenost začne přeskupovat a přeorganizovávat propojení v mozku. Zajímavým poznatkem pro ni je, že na otázku, kde se lidem nejlépe přemýšlí, nikdo neodpověděl, že s technologiemi včetně internetu. Přesto s nimi trávíme více času než se svými bližními. Důvodem pro náš téměř neustálý online stav jsou podle ní tři základní lidské potřeby: nejprve být uznán jako výjimečný. Dnes nemusíte být nijak talentovaní a tvrdě dřít, abyste dosáhli uznání v kolektivu, i když spíše se hodí nově zaváděný termín konektiv. V kolektivu jsou reální lidé, v konektivu propojené virtuální identity kohokoliv i čehokoliv, spíše jen masa jedinců. „Stačí“ tedy být dostatečně „free / cool / in“ nebo jen zábavný a první potřeba bude naplněna zdviženými palci a počtem těch, kdo vás sleduje. Za druhé chcete být uznáni jako členové kmene. Na webu je velmi snadné stát se součástí virtuální skupiny, nevyžaduje to takřka žádné schopnosti a dovednosti a můžeme to provést tolikrát, že se nám o tom v reálném světě může jenom zdát. A poslední potřebou dle Greenfieldové je touha po odměně, gratifikaci. Zkuste si zahrát hru a po zvládnutí úkolů prvního levelu se jí dočkáte - či si jen zamultitaskujte. Z uvedených potřeb zcela zřetelně vychází najevo, že internet zasáhl do našich mozků hloubějinež si dokážeme připustit. Vytváří neuronální závislost, zvyká si na snadné získávání odměn bez velké námahy. Nemá tak zapotřebí vytvářet složitá propojení. Nenutí tolik přemýšlet, zvyká si snadno přijímat, nikoliv analyzovat a propojovat do kontextu s jinými zkušenostmi v paměti.

A co dnes tvoří zdravý rozum?

Mladí, tzv. digital natives, dnes poučují rodiče, tzv. digital immigrants, jak ovládat technologie a které výrazy co znamenají. Zkušenost mentálně i životně nezralých jedinců se přesouvá opačným směrem. Starším tak mnohdy dnes připadá, že nemají mladým co dát, když si vše najdou na internetu a proti němu se zdá jejich zkušenost a paměť nicotná, až směšná. Zdravý rozum, systém pravidel, se tedy získává především online ze zdrojů, jako jsou internetové sociální sítě, vyhledávače, veřejné databáze a další, jejichž tvůrcem může být internetový kamarád, hacker, PR pracovník, profesor, marketingový specialista nebo třeba pedofil. Tedy kdokoliv. Pravidla a pravidelnost vytvořily z webu samozřejmost a jeho prostředí se jeví jako srozumitelné - tedy uživatel nabývá dojmu, že jde o prostředí, kterému rozumí - podobně jako mohli jedinci z přírodních národů rozumět svému prostředí. Rozdíl je samozřejmě v tom, že to dnešní je vytvářeno korporacemi i jedinci za účelem zisku a kontroly uživatelů, zatímco o záměru přírody nechat vyrůst stromy a plavat ryby v zátoce se můžeme jen dohadovat.

Zdrojů je nepřeberné množství a rozpoznat manipulaci, polopravdu, smyšlenky či holou fantazii od pravdivé informace není v dnešním světě jednoduché. I když právě internet umožňuje ověřování informací, prakticky nikdo to dnes nemůže provádět. Konrad Liessman, rakouský filosof, popisuje dnešní společnost jako nevzdělanou, zatímco v 50. letech ji T. W. Adorno považoval alespoň za polovzdělanou. Kriticky ji hodnotí právě proto, že se vzdělání i vědecký výzkum radikálně zužují na použitelnost na trhu práce a praktičnost v životě, namísto aby byly snahou o poznání a pravdu. Navíc člověk vybavený pouze dovednostmi (vím, jak najít) není puzen touhou po vědění.

Fyzik a držitel Nobelovy ceny Niels Bohr pronesl na adresu svého kolegy: „Nemyslíš, jsi jen logický.“ Myšlení - dle Greenfieldové klíčová duševní vlastnost umožňující zkoumat a vyjadřovat smysl naší existence i formou umění nebo vědy - je to, o co nás nové technologie mohou snadno připravit. A tím to nekončí. Do různých procesů se bude zavádět umělá inteligence. Tedy identita nebo entita s vlastním „uvažováním“, která bude produkovat „názory a myšlenky“. Jako taková se stane spolutvůrcem zdrojů, jež jsou klíčové nejen pro zdravý rozum získávaný online. Už v dnešních dnech nejde o sci-fi, ale realitu na prahu dveří, která do našeho světa už vnáší svá pravidla a pravdy. Pravidla a pravidelnosti pro lidskou společnost tak začnou spoluurčovat i v jistém smyslu vědomé stroje. Dříve nasbíranou zkušenost předávanou po generace, následně ukládanou do písma a nakonec uloženou kdesi na serverech tak vystřídá logika „cítícího stroje“, který bude moci všechny tyto zdroje ovládat, měnit, přizpůsobovat. Nevědomky přijmeme zdravý rozum konstituovaný sebereflexivní mašinou. Pravidla a pravidelnosti se smrsknou na biologické potřeby a připojení k síti, která už vše ostatní obstará, tedy dodá. Tím se dostáváme k předposlední, třetí revoluci. Jakmile se podaří propojit mozek a přístup k informacím zcela online, jen pomyšlením nám Google dodá potřebné zdroje, naší pamětí bude internet. V takovém momentu už vůbec nepotřebujeme tak velký mozek.

Apokalypsa mentálního rozvoje člověka a jeho proměna v bytost s atrofovaným mozkem je samozřejmě tou krajní variantou, i když k tomuto matrixu máme našlápnuto. Nezachrání nás výroba kvalitně a odborně šlechtěných produktů zvaných děti či naopak zcela liberální (ne)výchova. Obojí produkuje narcisistní jedince, jejichž obsesi sama sebou posilují používáním síťových individualizujících technologií. Odtud je jen krok k tomu, aby člověk vzal v úvahu fakt, že spolupráce se strojem namísto s lidmi přináší plnohodnotnější uspokojení. Ti, kterým se experimentování rodičů s výchovou vyhne, se budou muset naučit mentálně zvládat internet, aby nepropadli neuronální závislosti a přitom nebyli vyloučeni ze „společnosti“. Zdravý rozum bude dávat smysl pouze při znalosti světa na síti, protože si spíše budeme rozumět s konektivem, než se sousedem z protějšího bytu.

Kudy ven

Nepozeraj sa mu do vočej, bude se na tebe vjazaty jak ditvak (Nedívej se mu - štěněti psa - do očí, bude se na tebe vázat jako dítě.), prohlásila při hraní se štěnětem rusnácká teta Libuša z Berezovce, ležícího na východě Slovenska při hranicích s Ukrajinou, kde si příroda bere vše zpět a lidé se kvůli vlkům, medvědům i hadům opět bojí do lesa. Je to teprve několik týdnů, co japonští vědci prokázali, že pokud se sobě navzájem lidé dívají do očí, uvolňuje se tím oxytocin jenž spouští emoce a jedinci tím mezi sebou navazují pouto. Totéž se nám ale stává se psy. Jen s nimi. Chcete-li se psem navázat blízký vztah, dívejte se mu do očí, i proto se psi stávají regulérními členy lidské rodiny a jedním z hlavních důvodů je právě oxytocin nebo jen dávné pravidlo. Starý zdravý rozum nám stále ještě může poskytovat cenné rady, takové, na které jinak musíme přicházet znovu pomocí vědy.

V Lidových novinách na názorové stránce občas publikuje Bohumil Kartous ze společnosti EDUin a ukazuje, jak se přiblížit vlastním dětem, jež zcela propadly neuronální závislosti (i když ji takto nenazývá) - neodlepí oči od iPodu nebo tabletu a představuje pro ně jedinou skutečnou zábavu. Sympatické je, že praktickými příklady ukazuje cestu, jak jim lépe porozumět, a to vyzkoušením her, které hrají, a ovládnutím jazyka, jímž na webu hovoří. Nabádá k tomu, aby právě společnost naučila děti, jak s digitálním světem zacházet. Problém je ale v tom, že společnost to sama neumí. Virtualita je stále ještě nový a neznámý svět s neobjevenými možnostmi a chybí nám také historická sebereflexe. Přechodu do virtuality se neubráníme, a tak se nejspíše neubráníme ani čtvrté revoluci. Pro šťastný a smysluplný život nebudeme potřebovat jiného člověka, jeho zkušeností ani emocí. Zdravý rozum bude z valné části privatizován - individualizován, a tak jeho význam jako vyjednaného způsobu soužití generací i souputníků ve společnosti ztratí na životní důležitosti.

V nejbližších letech můžeme očekávat mírnou vlnu, pokud se tak neděje, proti neuronální závislosti. Můžeme očekávat, že nás v blízké budoucnosti zaplaví příručky „Jak používat internet a přitom nezhloupnout“ nebo „Jak používat GPS navigaci a neztratit přitom orientační smysl“. Označení aplikací do telefonů i počítačů s různým stupněm varování o zvýšeném riziku neuronální závislosti. Možná nás čeká doba, kdy budeme po zaměstnavatelích vyžadovat omezení počtu komunikačních zařízení, se kterými máme pracovat, a případně ze zdravotních důvodů omezovat počet e-mailů a telefonátů, které se mají za pracovní den vyřídit. V případě navýšení zátěže budou zaměstnanci dostávat ke stravenkám tabletky s glukózou, aby „multitasking“ uživili. Čeká nás nejspíše i jakási neurovýchova. Rodiče na základě skenování mozku dítěte funkční magnetickou rezonancí budou sledovat, zdali se posilují správné oblasti a zdali aktivita v žádaných oblastech roste či nikoliv. To jsou ale předpoklady zatím jen z možné budoucnosti.

Aktivní používání oněch cc 1400 gramů hmoty, tedy asi dvou procent váhy člověka, která se z evolučního pohledu zmenšuje (ano, druh Homo Sapiens Sapiens už na tom býval lépe) a jež spotřebuje dvacet a při vysokém výkonu až třicet procent veškeré energie, je pro člověka jako „rozumnou“ bytost existenciální nutností. Je nesmyslné zavrhovat technologie, smysl dává výchova k nesebedestruktivnímu používání. Než na ni přijdeme, budou se muset nejmladší generace nejspíše „spálit“, aby pak svým poznáním, reflexí svých zkušeností, přispěly k novému pravidlu a tím i ke zdravému rozumu ve společnosti. A to je ta pozitivnější varianta budoucnosti.

  • 8Diskuse
Jiří Špaček

Autor

Jiří Špačekjiri.spacek@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!