LN: Proč jste si rybník jen pronajal a rovnou nekoupil?
Na to je jednoduchá odpověď. Průměrně rybník stojí „co hektar, to milion“. Tenhle má sedm hektarů a tolika penězi jsem nedisponoval. Nicméně jsem měl kliku. Rybník koupil před šesti lety „nerybář“ a já jsem se dozvěděl, že by ho chtěl pronajmout. Domluvili jsme se. Přibral jsem k tomu ještě Josefa Krále, který je také do sportovního rybaření zažraný. Sám bych do toho nešel.
LN: Bál jste se, že to sám nezvládnete?
To ne, ale neměl bych na to při svém podnikání čas, provozuji kadeřnický salon se zaměstnanci. Ve dvou to už jde. Josef je také podnikatel, ani jeho rybník neživí. Takhle je to pro nás ideální. Když nemůžu já, je u rybníka on a obráceně. Ale zase tak často tam nejezdím – v průměru třikrát do měsíce. To jen na jaře, než se rozeběhne sezona, jsem tam o něco častěji.
Rybářský byznys kazí geneticky zakódovaný odpor Čechů vůči rybám |
LN: V jakém stavu jste rybník přebírali?
Byl úplně vypuštěný, zarybnit revír nás stálo kolem milionu korun. Dále jsme platili za úpravy rybníka. Museli jsme postavit mola – máme sedmnáct stanovišť–, vysekat křoviny, postavit zázemí pro rybáře i pro správce.
S normální rybářskou sezonou jsme začali až druhý rok. Ale dnes tu máme nádherné ryby: kapry, candáty, štiky, amury, líny. Krásné velké ryby. To je ostatně podmínka úspěchu – mít velké ryby a být co nejblíže Praze.
Ryby kupujeme většinou u státního rybářství a „připravujeme“ si je na takovém malém hektarovém rybníčku u Prčic. Tam je vykrmujeme, než je vypustíme do rybníka v Brandýse nad Labem. Aby třeba kapři měli už tři čtyři kilogramy. Za rok tam vyrostou o nějakých patnáct osmnáct centimetrů.
LN: Jak byste charakterizoval sportovní rybáře, kteří chytají u vás?
Lidi, co k nám chodí, nezajímají kiloví kapři. Ty chytí na jakékoli řece. Oni chtějí velké ryby. Proto chodí k nám. Jsou to lidé, kteří nemají čas a chtějí si chytit velkou rybu. Přicházejí většinou na jeden den. Profíci, co jsou do toho zažraní a tráví na rybách třeba týden, bivakují tam, mají s sebou lehátka, hlásiče, ti k nám moc nejezdí. U nás se totiž nechytá přes noc. A navíc pro ně nejsme dostatečně velcí s našimi sedmi hektary.
Kadeřník a rybář Tomáš Kotlár.
Takže naše klientela jsou spíše lepší amatéři, generačně úplně všichni. Z 99 procent jde o muže. Občas se stane, že přijede mladý pár a koupí certifikát pro tátu, pro dědu. Jako dárek. Často k nám také přijíždějí lidé jen proto, aby si u nás vyčistili hlavu, a je jim vlastně jedno, kolik toho chytnou. Pak jsou ale samozřejmě jiní, kteří si naopak zachytat chtějí. A vědí, že i když u nás stráví jen několik hodin nebo jeden den, mají velkou šanci chytit dvacetikilového kapra.
LN: Jak velkou?
Když to jinde nebere, u nás vždycky. Nevím, jak je to možné. Ale u nás v horší den chytnete tři čtyři kapry za den. A když berou, nestíháte dva pruty. Chytáte jen na jeden a bolí vás ruka. Dnes už jsme, myslím, hodně vyhlášený revír. A musím zaklepat, že každý rok máme podobnou tržbu.
LN: Vyděláváte na tomto byznyse?
Ne. Jak jsem řekl, máme to pro radost. Kdybych z toho chtěl být živý, musel bych se tomu věnovat úplně jinak. Hlavně bych si to musel hlídat sám, platit porybné je poměrně drahé.
Dále bych musel vše víc propagovat. Nyní je rybník využitý jen zhruba z padesáti procent. Pátek, sobota, neděle ještě ujdou. Přes týden je u něj ale skoro prázdno. O prázdninách je to trošku lepší. Ale v poslední době jsme začali rybník pronajímat různým firmám, například si ho na celý den zaplatila pro své zaměstnance pojišťovna Generali.
LN: Kolik vás stojí pronájem rybníka?
Polsko vyrábí kaviár. Chce být největším evropským producentem |
Ročně 200 tisíc korun. Spočítali jsme, že investice by se nám měla vrátit do šesti let. Platíme porybné, kteří rybník hlídají, nakupujeme nové ryby, žrádlo. Nyní máme zhruba sto metráků kapra, dvacet metráků amura, asi šedesát sedmdesát jeseterů, přibližně dvě stě štik a pět set candátů. Ti se ale neustále vytírají, takže kolik jich je teď, nevím.
LN: Kolik k vám přijíždí rybářů?
Měsíčně tak sto padesát až dvě stě. Platí 500 korun za den chytání. Cenu jsme stanovovali tak trochu i podle konkurence. Neustále se zostřuje, přibývá nových sportovních revírů po celé republice. I kolem nás. To jsou opravdu sportovní revíry od nás vzdálené pět šest kilometrů.
LN: Nedaleko je Toušeň…
Tam se chytá 24 hodin denně, revír má snad čtyřicet hektarů, možná i víc. Na celý den se platí 800 korun. A pokud si chcete odnést dvě ryby do sedmi kilogramů, platíte tisíc korun. To je revír pro profíky s obrovskou plochou. Rybáři tam jsou od sebe vzdálení třeba tři sta čtyři sta metrů, mají tam svoje soukromí. Tráví tam více dní a nocí. Mají tam také velké ryby, často i větší než u nás. Není divu, jsou na trhu mnohem déle. Ti, co začali dříve, jsou na tom nejlépe, mají největší ryby, i třicetikilové kapry. My máme do pětadvaceti kilogramů.
LN: U vás si také mohou ulovené ryby koupit?
Máme sportovní revír, tak je to ve stylu „chyť a pusť“. Pokud si chce někdo odnést chycenou rybu, může si ji koupit. Ale třeba kapra jen do šedesáti centimetrů. Nad tuto míru už ho musí pustit. To jsou ryby takzvaně mateční, je škoda takovou rybu zabíjet. Navíc už není ani tak dobrá k jídlu s hmotností nad sedm osm kilogramů.
LN: Co vaše podnikání ohrožuje?
Určitě pytláci, ti jsou samozřejmě všude. Proto máme hlídače. Pak by to mohly být nemoci ryb, třeba vodnatelnost. Jednou nám sjela do rybníka s autem jedna paní, zrovna se líčila. Naštěstí se jí nic nestalo, vyplavala. Přijeli hasiči, jeřáb vytáhl auto z rybníku, nic z něj naštěstí neuniklo.
A jeden rok se nám stalo, že jsem měli takové množství ryb, že nedokázaly zazimovat. Druhý rok na jaře pak uhynuly stovky kaprů.
Další hroznou nevýhodou tohoto způsobu podnikání je, že sezona trvá zhruba jen šest měsíců. Začíná v dubnu a končí v říjnu. Dříve ryby neberou, když má voda třeba tři stupně. Dokud se neohřeje alespoň na deset stupňů, tak ryby nežerou. No a na podzim se zase ukládají pomalu k zimnímu spánku. Do konce zámrazu berou jakžtakž dravci: štiky, candáti. Kapři jsou v říjnu už většinou někde zazimovaní, zalezlí v bahně.
A vlastně ještě nás ohrožují pejskaři.
LN: Pejskaři? Jak to?
Náš rybník leží na samém kraji Brandýsa nad Labem. Dříve chátral, opravdu jsme to tady zvelebili. Je tu dneska pěkně, uklizeno, posekaná tráva. Lidi sem chodí rádi a mnozí i se psy. A po nich sbíráme exkrementy.
Na naše výtky majitelé moc nedbají. V létě pak nechají skákat psy do vody. Pokud tady nejsou rybáři, je to jedno, mávnu nad tím rukou. Ale není to možné, když tady rybáři sedí. „Chodím sem už dvacet let,“ řekl mi jeden pejskař, když jsem mu to vyčetl. „Tohle je teď ale soukromý pozemek. Vůbec bych vás sem nemusel pustit,“ odpověděl jsem. Jen koukal.
