Je hezčí být scenárista, nebo režisér?
Pro mě osobně je lepší být scenárista. Režie je víceméně manažerská činnost. Komunikace s lidmi. Úkolování lidí. Neustále se pohybujete mezi maily a nějakou schůzkou, už třeba čtyři měsíce před natáčením.Objíždíte místa, kde se bude natáčet. Osekáváte scénář. A nesmíte na nic zapomenout. Ta kreativní práce se smrskne na pár dnů.
Kdežto scenárista?
Kdežto scenárista má jenom papír a hlavu. A jinak absolutní svobodu. Má ty své rituály, uklidí si stůl, udělá si kafe, sedne si k tomu.... Baví se sám tím světem, který tvoří, a může si dovolit cokoli. Já se občas dostanu úplně až do takového transu. Třeba se přistihnu, že se při psaní směju. Občas mi totiž prsty jedou rychleji než hlava. A najednou zjistím, že jsem napsal hroznou blbost – a úplně spontánně se tomu začnu smát a hned to zase smažu. Pak přijde chvíle, kdy to vytisknu, svážu a dám to číst manželce nebo kamarádům. A to je pro mě úplně nejvíc. Čekám, trnu, za dveřma pokukuju, jestli je to baví. Když vidím, že žena otočí stránku, jsem napnutej, jestli se jí chce číst dál.
Jak moc to bolí, když vám někdo škrtá ve vašem scénáři?
Bolí to hodně. Člověk musí vlastně zapomenout na vlastní představu a přijmout tu režisérovu. Smířit se s tím, že je to interpretace toho původního nápadu.
Jak poznáte, že je scénář dobrý?
No já mám pro to nejjednodušší vodítko – když mě baví. Ale musí mě bavit ještě aspoň měsíc.
Co děláte, když vám psaní nejde?
Jdu od toho pryč. Dělám něco jinýho. Já se snažím žít renesančním životem otce domácnosti, který má spoustu různých zájmů – od sportu přes stromy a zahradu, kutilství...
Říká se, že dobrý scenárista musí být empatický. Neboli že musí umět myslet a chovat se jako jeho postavy. Jde vám to?
Asi jo. Já v těch postavách stejně většinou cítím svoje vlastnosti, svoje problémy, se kterými se sám peru. Ješitnost. Sobectví. Skrze ten text se s tím nějak sám vyrovnávám.
Umíte se vžít i do ženských postav?
Ženský mi teda moc nejdou. I když mi teď zrovna někdo říkal, že jsem napsal hezkou princeznu v pohádce Kdyby byly ryby. Chlapi mi ale jdou líp.
Nevadí člověku, který se živí psaním dialogů, jak je svět plný jalových řečí?
Čím jsem starší, tím víc si cením svého času. Takže zkrátka jalové řeči ignoruju. Nebo se seberu a jdu pryč. A takové ty cyklické hovory, ty mě teda nebaví vůbec.
Co přesně máte na mysli?
Na tom je vlastně postavený Okresní přebor. Všechny ty scény v hospodách a šatnách, kde se vedou rozhovory na jedno téma, které se pořád točí dokolečka. Já jsem buran z vesnice a už jako dítě jsem tyhle kecy znal z hospody, kam jsem někdy chodil pro tátu. Přitom ty lidi při podobných hovorech tráví hodiny a hodiny. Ale ten princip, takové to zacyklení rozhovoru, který se nikam neposouvá, se přenáší i do veřejného prostoru. Mluví se tak i pražských kavárnách.
Celý rozhovor s Janem Prušinovským o tom, jak se píše seriál a jak nosil kafe Janu Hřebejkovi si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 13. února.
V magazínu dále najdete:
|
