„Celý sektor se bude muset jednou znárodnit, protože mizí šance, jak tento byznys dělat výnosně,“ varuje.
LN: Svět se dnes mění ze dne na den. Občas se tvrdí, že starší generace ztrácí svou roli, že té nastupující už nemůže předat relevantní zkušenosti. Souhlasíte s tím?
V bankovnictví je základ pořád stejný. Sběr depozit, půjčování peněz a transakční bankovnictví. Máte ale samozřejmě pravdu v tom, že svět se strašně rychle mění. Digitalizace je dnes naprostá nutnost a nebudou se digitalizovat pouze bankovní služby, ale celý svět. A také regulace a dohled, což s sebou samozřejmě přináší otázku, zda nevznikne nějaký Velký bratr, který o nás bude vědět všechno. Celá regulace mne dost trápí. Tlačí banky k tomu, aby byly všechny stejné. Vezměte si Mifid II (právní předpisy EU regulující finanční služby – pozn. red.). Tato regulace neříká jen to, jak máte poskytovat investiční služby, ale dokonce reguluje cenotvorbu. Tady už není možnost, jak se odlišovat od ostatních.
LN: Skončí to specializací? Například že budou na trhu třeba jen dva poskytovatelé hypoték?
Jiří Kunert (63)
|
Mám ještě radikálnější představu. Podle mne se celý sektor bude muset jednou znárodnit, protože mizí šance, jak tento byznys dělat výnosně. Je tu obří tlak, aby se všechno dělalo stejně a zadarmo. Je tu přehnaná ochrana spotřebitele. Čili bankám mizí prostor k výdělku. Když státy tlačí tímto směrem, ať si tedy banky znárodní. To se ale ocitneme tam, kde jsme již jednou byli a nebyla to žádná sláva. Podívejte se do Německa, tam už je vlastně retailové bankovnictví znárodněné. Všechny ty Landesbanky, Sparkassy jsou instituce vlastněné státy. Nejsou orientované na zisk, jejich jediným úkolem je uspokojit politiky, kteří sedí v jejich dozorčích radách. Když pak přijdou potíže, všechny tyhle banky musí zachránit stát. Jenže kdo jiný než Němci si to může dovolit?
LN: Je budoucnost bankovnictví v takzvaných fintech společnostech a jejich službách?
Fintech firmy využívají technologie, aby zvýšily účinnost finančních služeb. My jsme na tyto služby nejdříve koukali s žárlivostí. Pak jsme zjistili, že to nemá smysl, a tak nakonec z velké nenávisti vznikla velká láska. Je tu ale jedno nebezpečí. Když je vezmeme pod svá křídla, budou regulované. Spousta těchto nápadů může fungovat jen v liberálním prostředí. Na druhou stranu bychom všichni měli mít stejné podmínky k podnikání, banky i fintech.
Vezměte si takové půjčování peer-to-peer. Někdo prostřednictvím někoho půjčí někomu. Fajn. A co když to nevyjde? Ve Spojených státech jsou na to lidé zvyklí. Když přijdou o peníze, řeknou si: Dobře, byla to špatná sázka, jedeme dál. Ale v Evropě? První případ, kdy takto někdo přijde o peníze, skončí tím, že si začne stěžovat u státu, jak to mohl dopustit a ať mu ztrátu zaplatí.
LN: Jste tedy skeptický ohledně budoucnosti bankovnictví?
Jsem skeptický ohledně regulace, která je přemrštěná. Jsou tu čím dál tím vyšší náklady na kapitál. Je paradoxní, že ačkoli finanční krizi částečně zavinili politici a investiční banky, nejvíce jsou nakonec regulované banky komerční. Já už ani nemůžu pořádně investovat do byznysu samotného, protože obrovské peníze vynakládám na lidi, kteří se věnují tomu, abychom neporušovali stále nové a nové regule. Celý ten systém mi přijde postavený na hlavu. Šéf ECB Mario Draghi pumpuje do bank hromady peněz a čeká, že je budou dál půjčovat do ekonomiky. V ten samý moment přitom přijdou z druhé strany ECB regulátoři, kývají prstem a říkají, že takhle by to tedy nešlo, tak jednoduché s tím půjčováním to není. Takže se pak vymýšlí komplikovaný program, takzvaný Junckerův plán, který má za cíl dostat peníze k malým a středním podnikům.
