Uprostřed automobilové dílny na okraji Neratovic trůní obrovský žebřinový rám z cadillaku, o kus dál je unikátní šestisedadlová tmavomodrá Praga Alfa. Takových dnes už existuje jen pár. Snad dvě tři v Česku.
A hned vedle stojí Praga Piccolo, nevelký lidový vůz z doby meziválečné, z konce dvacátých let. Tomu se přezdívalo český Ford T, protože byl ve své době levný a hojně rozšířený. Mezi lety 1924 až 1941 postupně vzniklo 36 různých vývojových sérií.
„Pragovky, to je naše silná značka,“ říká Petr Božík. „Na tu se specializujeme, tu umíme nejlíp.“ Tenhle robustní šedesátník kdysi vystudoval Vysokou školu zemědělskou v pražském Suchdole, fakultu mechanizační.
ČTĚTE TAKÉ: |
V životě vystřídal několik zaměstnání, byl i ředitelem jednoho ze závodů Pražských služeb. Nakonec skončil tady, v ušmudlaných montérkách, se špinavýma rukama.
„Být manažerem je prima, ale tohle je mnohem, mnohem lepší,“ říká s lehce potutelným výrazem. Jeho slova jen podtrhují, co se tady odehrává, tedy alespoň v případě Petra Božíka. Jak přiznává, plní si zde svůj klukovský sen.
Točí se celý den kolem milovaných veteránů a užívá si to. „Každé odpoledne, když jdu odtud, mám čistou hlavu. A je za mnou něco vidět. Ne jako dříve. Měl jsem zodpovědnost za desítky lidí a nešlo nikdy vypnout… Je to prostě paráda!“ Nejprve kamarádi U zrodu celého projektu renovace historických aut stál o sedmnáct let mladší Petr Chuchvalec.
    |
Také on směřuje každý den z Prahy, kde bydlí, do dílny v Neratovicích za svým snem. Kouzlu originálních dědečků automobilů propadl v roce 1991, když si pořídil svého prvního veterána. Byl to model Praga Super Piccolo.
„Nejprve jsem opravoval a dělal auta pro sebe. Pak přišel kamarád, jestli bych mu nepomohl s renovací jeho miláčka. Tu jsem udělal a na to se začala nabalovat další auta,“ vzpomíná Petr Chuchvalec.
Byznys se z toho stal ale až před šesti lety, tehdy se renovaci starých vozů začal věnovat profesionálně, když otevřel dílnu na opravy historických vozidel. Spojil se nejprve s Petrem Kropáčkem, kamarádem z Praga klubu, který se věnuje také testování historických vozidel, a pak s Petrem Božíkem a založili volné sdružení fyzických osob.
Do posledního šroubku
„Zákazníky sháním převážně já. Ta komunita lidí, kteří se věnují historickým autům, je u nás poměrně uzavřená. Takže zákazníci se rekrutují převážně z okruhu našich známých a kamarádů,“ říká Petr Chuchvalec.
V České republice je v současnosti kolem patnácti tisíc historických vozidel. Jejich majitelů je však méně, protože mnozí vlastní více než jeden vůz. A Petr Chuchvalec je mezi nimi hodně známý. Jako předseda Veteran Car Clubu Praga je nepřehlédnutelnou figurou.
V Neratovicích renovují automobilové veterány. Zaměřují se na značku Praga.
„Proč jsem se do toho taky pustil? Líbí se mi ta auta i doba, ve které vznikla. Líbí se mi především, s jakým řemeslným fortelem byla zhotovována,“ dodává.
Stříhali dohola malého chlapečka, zpívá Vladimír Mišík slova básníka Josefa Kainara. A tuhle písničku by si klidně mohli vzít za svou v podlouhlé dílně plné historických automobilů. Když tady totiž často notně zdevastované auto dostanou do ruky, ostříhají ho obrazně řečeno také dohola. Rozeberou ho totiž do posledního šroubku.
„To je první a zásadní krok, ten napoví hodně,“ říká Petr Božík. „Musíme to udělat, abychom zjistili, v jakém je opravdu stavu. Teprve pak jsme schopni majiteli říci plnou pravdu. Jinak by to bylo jen věštění z koule. No a majitel auta se potom rozhodne, zda chce menší opravu, nebo opravu generální. V drtivé většině to auto chtějí vyšperkované, rozhodují se tedy pro generálku.“
Občas ale také narazí. Jako v případě rezavého vraku, který stojí smutně opuštěný v koutě dílny. Je to Škoda Popular, představitel nejúspěšnějšího předválečného modelu automobilů značky Škoda. Měl spotřebu 10 l/100 km a jezdil maximální rychlostí 110 km/h.
Škoda Popular čeká na majitele
Majitel chtěl tehdy znát cenu opravy a souhlasil s demontáží vozu. Odstrojení trvalo celý týden, pak ještě myli a čistili součástky od letité špíny, aby zjistili, v jakém stavu jsou, kde jsou skryté praskliny, co nelze použít. Když skončili, vyčíslili předběžnou cenu renovace vozu mezi 700 až 800 tisíci.
Majitel Škody Popular se zachoval překvapivě, částku považoval za vysokou, a tak se rozhodl do další opravy vozu neinvestovat. Škoda Popular tak čeká v dílně na nového majitele. „To je holt riziko podnikání,“ krčí rameny Petr Božík.
Milionová auta Renovace starého auta je poměrně drahá záležitost. „Když budu mluvit o totální repasi, tak menší auta vyjdou zhruba na milion a větší na dva. Nezáleží na značce, v podstatě to tak vychází u všech aut. Našich i cizích,“ říká Petr Božík.
PSALI JSME: |
Přitom na „ameriky“ jsou paradoxně náhradní díly dostupnější než na auta česká. Stačí je objednat podle katalogu. Unás to řeší tak, že navštěvují burzy, hledají na internetu, po stodolách, vybírají vhodné součástky z vozů, které již nikdo neopraví…
„Když objednáme v Americe třeba ložisko, tak se ceny samozřejmě dost liší. A to hodně výrazně. Čím starší auto, tím dražší. Takže ložisko, které normálně stojí osm dolarů, když je ze šedesátých let, tak stojí 60 dolarů. Když je z let dvacátých, už to vylítne na nějakých 100 dolarů.“
Na druhou stranu u pragovek je zase dostupnější dokumentace o vozidlech. Petr Chuchvalec se totiž zná velmi dobře s panem Příhodou, který vlastní Muzeum Praga ve Zbuzanech a je zároveň majitelem bohatého archivu. Ve většině případů se podaří díky jeho velké vstřícnosti nalézt důležité informace o konkrétním voze značky Praga.
A to je hodně důležité. Tehdy se totiž série dělaly hodně malé a výrobce neustále modely inovoval, takže se dost lišily. K pragovkám navíc existuje i hodně fotodokumentace. „Věnujeme se nejvíce pragovkám, protože je mám nejvíce nazkoušené a vím o nich poměrně hodně. A stejně tak i kolegové. Ale nebráníme se samozřejmě jakémukoli autu, jakékoli značce,“ říká Petr Chuchvalec.
Na otázku, kdo byl nejšílenější zákazník, jsem se dočkal na dílně spontánní odpovědi: Všichni jsou šílení! Jsou to totiž povětšinou úspěšní majitelé firem, kteří jsou zvyklí rozhodovat. A to si s sebou nesou.
Občas proto dochází i k situacím, kdy si přejí, aby jim jejich historické vozidlo zrenovovali podle jejich přání. Byť by to neodpovídalo původnímu stavu. Proč? Prostě se mi to tak líbí a tak to chci, znějí často odpovědi.
„Povětšinou to jsou ale fandové, kteří jsou pro svoji konkrétní značku, vůz zapálení. Snaží se ho uvést do původního stavu, aby se s ním mohli předvést i na přehlídkách historických automobilů. Proto se snažíme, aby vozy odpovídaly době a stavu, ve kterém si to auto původní majitel kdysivminulosti odebíral od prodejce,“ říká Petr Chuchvalec.
Plní si klukovské sny
Petr Božík rád vzpomíná na zákazníka, který si u nich nechal opravit Škodu 1000 MB. „Když byl malý, tak v tom autě jezdil se svými rodiči, s mámou, s tátou. Proto si ho nechal z nostalgie zrenovovat. Když jsme mu ho předávali, otevřel dveře, naklonil se dovnitř, nadechl se a řekl:,No to je přesně ono, ten smrad toho alcaprenu!‘ Byl blahem bez sebe.“
Většina lidí, kteří se s veteránem na kolech objeví v dílně v Neratovicích, si plní své klukovské sny. Objevují se zde ale i tací, kteří tyto vozy kupují jako investici, kalkulují s tím, že se vůz časem zhodnotí, že bude mít za deset let vyšší hodnotu.
A nejsou daleko od pravdy, pohled na ceny historických vozů ve světě to jen potvrzuje. Neustále stoupají.
„Je to kus od kusu. Někomu se tahle auta prostě líbí, chce je mít. Bere je jako srdeční záležitost. Pak jsou ale také lidé, kteří je nakupují takzvaně investičně. Ti si ale musejí vybírat specifické vozy, které se jim budou zhodnocovat. Je to běh na dlouhou trať,“ říká Petr Chuchvalec.
A Pamatujete si ještě na první auto, které jste opravovali? „Ale jistě, byla to legenda mezi historickými automobily, Ford A. Dělali jsme na tom brzdy. To auto patřilo osmašedesátiletému panu Štohlovi, doyenovi veteránského hnutí v Česku,“ neváhá s odpovědí ani na chvíli Petr Božík.
A stejně tak je schopen vyjmenovat téměř všechny vozy, které mu prošly za šest let rukama. Byly jich desítky, nejenom pragovky. Hodně z nich byly „ameriky“, ke kterým má on sám silný vztah. Doma v Praze má totiž zaparkovaného svého veterána – nadupaný „muscle car“ AMCRebel –, kterého si sám postavil. „Dělali jsme tady dost cadillaků, třeba model LaSalle z konce 20. let,“ říká Petr Božík a dodává, že si tehdy připadali jako badatelé.
„Na tom autě se dělala palivová soustava. A to jsme byli dost v koncích. Byl tam poškozený nasavač paliva, všechno bylo zkorodované. Koukali jsme na to jako zjara. Tam to totiž není tak, že by šlo palivo tlakem z nádrže přes pumpu do motoru. Ne, tam je to přesně naopak, jde to pod tlakem z toho nasavače…“ A podobně je schopen vzpomínat i na desítky dalších hádanek, před kterými se ocitli.
V dílně stojí neustále pět šest aut, na kterých průběžně pracují. Aby na sebe vydělali, musí to tak být, kompletní renovace jednoho auta totiž trvá i dva roky. To znamená, že jedno auto rozebírají, u druhého kompletují podvozek, další je mimo dílnu u truhláře na dřevěnou kostru karosérie, další u klempíře a jiné u lakýrníka. Jiné vozy dokončují.
„Těch aut tady musí být pořád více. Při renovaci jsou totiž nějaké technologické přestávky, nelze dělat všechno najednou,“ říká Petr Chuchvalec.
A je třeba postupovat opatrně, trpělivě, když máte auto, které je ve světě naprosto ojedinělé. Musí jít díl po dílu, aby vůz přiblížili jeho původnímu stavu. Zároveň se nesmí nic zničit, všechno je nenahraditelné. „Nedojdete dneska do žádné prodejny náhradních dílů pro nový,“ říká s nadsázkou Petr Chuchvalec.
Na otázku, zda se na tom dá zbohatnout, odpovídá: „Abych pravdu řekl, ono to restaurování historických vozidel není byznys až tak v pravém slova smyslu. To totiž musíte dělat srdcem. Není to věc, na které se dá příliš vydělat. Lze se tím uživit, to ano. Když to nebudete mít jako srdeční záležitost, jako svého koníčka, tak byste se do toho ale nikdy nepustil.“
