Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

BYZNYS ŽIJE: Říkali mu ’disko taneční'. Dnes je největší v Praze

Ekonomika

  6:16
PRAHA - Na stěnách malby od Karla Špillara, u pódia dvě sousoší od Ladislava Šalouna, uprostřed stropu nádherné oválné okno; Smetanova síň v Obecním domě v Praze je právem označovaná za jeden z nejkrásnějších sálů v České republice. A za chvíli parket zaplní desítky středoškoláků, kteří se sem stejně jako generace před nimi přišli učit společenské tance a etiketě.

Taneční škola Vavruška je největší firmou svého druhu v Praze. Na snímku její majitel Jakub Vavruška. foto:  Michal Šula, MAFRA

Taneční škola Vavruška zde pořádá taneční kurzy už třetím rokem. Navazuje tak na tradici, která sahá až k počátku 20. století. 

„Dělat taneční tady v Obecním domě je pro mě splněný sen. Je to unikátní prostor a kurzy, které pořádáme právě tady, jsou pro nás tou nejprestižnější záležitostí,“ říká majitel taneční školy Jakub Vavruška. 

Z honosných prostorů sice dýchá historie, hudba je ale moderní – tancuje se třeba na písně od americké popové hvězdy Shakiry. Právě propojení tradičních tanečních a současné hudby je to, co stojí za úspěchem taneční školy Jakuba Vavrušky. 

Taneční škola Vavruška je největší firmou svého druhu v Praze. Na snímku její...
Taneční škola Vavruška je největší firmou svého druhu v Praze. Na snímku její...

„Lidé si někdy taneční představují jako zkostnatělou nudu v bílých rukavičkách s postarším tanečním mistrem, který vypráví trapné vtipy. Já si myslím, že v tanečních se nemusí hrát jen valčíky Johanna Strausse a další klasici. Čača nebo samba se dají tancovat i na písničky, které se zrovna hrají v rádiích. Když tančíte pořád jen na hudbu Jaroslava Ježka nebo Suchého a Šlitra, baví vás to nějak. V okamžiku, kdy náctiletým pustíte současnou populární hudbu, tak je to nakopne,“ vysvětluje Vavruška. 

Tento přístup se mu vyplácí. Když s výukou tanců před 12 lety začínal, měl jeden kurz. Dnes vede největší taneční školu v Praze s desetimilionovým obratem, kterou každý rok projdou tisíce středoškoláků a která expanduje i do dalších měst. 

Skromné studentské začátky K tancování měl Jakub Vavruška blízko již od dětství. Nejdříve dělal klasický balet, pak v 15 letech přešel na společenské tance a začal je tančit závodně. Časem se ale rozhodl tuto cestu opustit. 

„Tancování na profesionální úrovni je vlastně něco, co je strašně nepřirozené. Tanečníci se například hnědí, používají make-up, oblékají si upnuté šaty. Má to samozřejmě svoje důvody. Když se na tanečníka díváte z 15 metrů, je potřeba, aby jeho pohyby vynikly, to samé platí o make-upu. Ale když pak toho člověka vidíte zblízka, přestává to být chlap a začíná to být spíše jeho karikatura.“ 

Vavruška se chtěl raději stát novinářem. Během studia žurnalistiky se na něj ale stále častěji obraceli spolužáci, aby je před plesem či jinou společenskou akcí doučil to, co již zapomněli z tanečních. Rozhodl se tedy udělat jeden kurz společně pro více lidí. Pronajal si taneční sál, který byl shodou okolností na vysokoškolských kolejích k dispozici, a po budově rozvěsil letáky. 

„Přišlo asi 20 párů, což bylo na poprvé nečekaně hodně. Pár z nich byli spolužáci a známí, ostatní se na ně nabalili. Proběhl první kurz a všichni z něj byli nadšení. Bylo to hezké, neformální, takže jsme hned otevřeli pokračovačky a spolu s nimi další základní kurz,“ vzpomíná. 

„Disko taneční“

V roce 2005 ale dostudoval, navíc přišel o možnost si na koleji levně pronajímat sál. Jak říká, bral tuto éru jako uzavřenou kapitolu. Lidé však chtěli pokračovat dál. Rozhodl se tedy pronajmout si sály v paláci Charitas na Karlově náměstí, o které se ještě dělil s jinou taneční školou. Když zanikla a Vavruška po dohodě převzal její kurzy, pustil se do budování své vlastní taneční školy naplno. 

„Vypsali jsme kurzy pro středoškoláky. To je pro naši taneční školu základ – jak ekonomicky, tak z hlediska prestiže. První sezona se povedla dobře. Na začátku, když se k nám lidé přihlásili, možná sami nevěděli, co od nás mohou čekat. Na konci kurzu jsme jim rozdali dotazníky a jejich reakce byly nadšené,“ vzpomíná Vavruška. Sázka na moderní hudbu se mu vyplatila i u středoškoláků. 

Taneční škola Vavruška je největší firmou svého druhu v Praze. Na snímku její...

Konkurence prý zprvu jeho taneční označovala jako „disko taneční“. Možná i proto, že jedna hodina v kurzech pro mládež je věnovaná street dance a disko tancům, další speciální lekce se věnují i dalším tanečním stylům, například country. 

„Nechci, aby to vyznělo tak, že hrajeme jen aktuální pop. Pěknou písničku, na kterou se dobře tančí, hrajeme, i když je stará 50 nebo sto let. Chci, aby tanečním zůstala jejich společenská podstata, ale přitom forma odpovídala současné době. Někteří kolegové ale učí stále stejně 40 let a za tu dobu nic nezměnili. Jenomže lidé i doba se změnili.“ 

To mimo jiné znamená nutnost investovat obrovské sumy do nejkvalitnější audiotechniky, světelného parku, mít krásné sály a lektory s nejlepší kvalifikací. 

Podle Vavrušky je toto povolání náročné v tom, že člověk musí umět nejen tančit, ale hlavně učit a mluvit před mnoha lidmi. Proto trvá minimálně dva roky, než se z talentovaného tanečníka stane kvalitní učitel tance. Jeho škola nabízí kromě tanečních pro dospělé třeba výuku tance pro malé děti od tří do šesti let. 

Právě kvůli tomu, že jak moc se doba změnila, se však nabízí otázka, zda taneční nejsou přece jen přežitek. Mladí se dnes seznamují v klubech a znalost tanců už není společenskou povinností. 

„Taneční určitě ztrácí seznamovací funkci, kterou mívaly pro generaci našich prarodičů a možná ještě i rodičů. Před několika lety jsme se probírali pozůstalostí po babičce a našli jsme dopisy, ve kterých si s dědou psala o tom, co se dělo který týden v tanečních. Bylo z nich vidět, jak tím tehdejší mládež opravdu žila,“ potvrzuje Jakub Vavruška. 

„Změnila se také se socioekonomická skupina lidí, kteří do kurzů chodí. Za minulého režimu byly taneční víceméně povinné, dnes chodí středoškoláci dobrovolně. Jsou to hlavně studenti gymnázií, kteří taneční chápou jako další vzdělání. Vědí, že kromě znalosti tanců získají i další sociální dovednosti, které se jim v budoucnu budou hodit,“ popisuje Vavruška. 

„Už jen to, že si kluci na sebe musí vzít dvacetkrát oblek, vede k tomu, že se v něm nakonec začnou cítit přirozeně. Když pak jdou k maturitě, na přijímačky na vysokou nebo na přijímací pohovor v práci, cítí se dobře a můžou svoje znalosti a dovednosti lépe prodat. A to je jen jeden střípek,“ dodává. 

Rychlá plzeňská expanze

Také prý neplatí, že by se dnešní mládež chovala nějak hůř než dřívější generace. Největší excesy, kdy někdo zahání nervozitu alkoholem a pak už mu nezbudou síly na tancování, se stávají tak jednou do roka. 

„Možná je těžší současné náctileté zaujmout, ale nikdy jsme s tím neměli větší problém. O současné mládeži se také říká, že je na tom kvůli vysedávání u počítačů hůře s pohybem. Nezdá se mi ale, že by se to v tanečních nějak zvlášť projevovalo. Sice se občas stane, když při country lekci děláme soutěž s přeskakováním lana, že se žádnému z párů nepodaří lano přeskočit více než desetkrát. Ale rozhodně si nemyslím, že by se nenaučili tančit.“ 

Taneční škola Vavruška je největší firmou svého druhu v Praze. Na snímku její...

Kromě Prahy působí Vavruškova škola ještě v Plzni, kde se také rychle stala největší v okolí. Ve hře je i expanze do dalších měst. 

„Je zajímavé, že v každém městě jsou různá specifika. Například v Praze jsou taneční nejdelší, trvají 20 až 22 týdnů od října do března. Ve většině ostatních měst začínají v září a končí už před Vánoci. V Praze se také do tanečních chodí na lekce dívat méně rodičů, většinou přijdou až na závěrečný ples. V jiných městech, kde se například nekoná tolik kulturních akcí, chodí rodiče třeba i na každou hodinu.“ 

Fakt, že se české mládeži dostává tanečního vzdělání v takovém rozsahu, je ve světě ojedinělý fenomén. Tento zvyk pochází ještě z dob národního obrození. 

Tance jako česká a moravská beseda sice již zanikly, tradice tanečních se ale zachovala. V podobě, na kterou jsme zvyklí, fungují ještě na Slovensku a například v Bavorsku. V Německu ale mnohdy není vyžadován společenský oděv a tančí se v džínách a tričku. Naopak ve Vídni jsou zase taneční velmi prestižní záležitost a cena kurzů je mnohonásobně vyšší než u nás. 

„V Rakousku je to záležitost horních deseti tisíc. Třeba když je ples v opeře ve Vídni, rodiče platí za to, aby jejich děti mohly tančit úvodní valčík. Je to velká prestiž,“ vypráví Vavruška. 

O budoucnost českých tanečních se nicméně Vavruška nebojí. V minulých letech byla situace horší kvůli slabším populačním ročníkům, i tak se ale jeho firmě dařilo růst. A za pár let naopak přijde velká vlna dětí, které nyní chodí na základní školy. 

„Myslím, že dokud bude dost lidí, kteří budou taneční přizpůsobovat tomu, jaká je doba, tak tradice neumře. Jde o to nezkazit tanečním pověst. Některá slabší léta školy přežily díky tradici, v rodině se ví, že chodila babička, maminka, a tak jde i dcera. Ale myslet si, že vyžijeme jen z tradice, není možné. Když maminka i s dcerou řeknou, že to bylo blbé, další generace už nepřijde. Jinak ale taneční můžou fungovat klidně dalších sto let,“ uzavírá Jakub Vavruška.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...