Kam se člověk v nevelkém brněnském sídle Alerionu podívá, všude vidí samé emblémy. „Nic nesdružuje lidi tak jako symbol. A nic je neizoluje tak jako přemýšlení,“ řekl kdysi Karel Čapek.
A zdá se, že na to přichází v Česku stále více lidí. Alespoň podle výsledků firmy, která je na trhu čtrnáct let. Letos čeká roční obrat 17 až 18 milionů korun a zaměstnává dvacet lidí.
Někam patřit. Někým být. Zanechat po sobě nesmazatelný otisk. I tak je možné nahlížet na módní vlny, které se u nás v posledních letech vzedmuly. Kdopak z nás – ať sám, nebo prostřednictvím zkušené agentury – dnes například nehledá své předky? Nesestavuje genealogický strom?
ČTĚTE TAKÉ: |
A s vlajkami a prapory a se znaky to začíná být podobné. Začas možná bude platit, že ten, kdo nemá před svým domem či v oknech svého bytu třepetalku svého rodu, jako kdyby nebyl.
Stačí se jen podívat na zákazníky brněnské firmy. Už dávno to nejsou jen státní instituce, obce,města, armáda, církev, dobrovolní hasiči, myslivecká sdružení, ale i lidé „z ulice“.
„Každý občan může mít svůj znak. Ale občas je to divoké,“ říká Tomáš Pokorný, zakladatel a majitel firmy Alerion.
Proč? ptáme se. „Někdy zákazníci chtějí napodobovat šlechtickou heraldiku. Mají pocit, že mají slavné předky. Jenže když k tomu neexistují relevantní prameny, tak jim to rozmlouváme. Říkáme jim, že občanská heraldika je svébytná, má svoje pravidla.
    |
Proto jim navrhujeme udělat smysluplný znak se znamením, které si vyberou, na kterém se budou podílet, budou s ním v souladu a bude je reprezentovat. Snažíme se je přesvědčit, aby se nehonili za něčím, co nelze doložit.“
V tom je heraldika podle Pokorného krásná. Že umožňuje přemýšlet a vymýšlet nové věci. Alerion se v tomto opírá o svého hlavního heraldika doktora Zdeňka Kubíka.
„Tady je třeba znak a vlajka obce Pernštejnské Jestřabí. Je v něm zubr a jestřáb. Proč? Tak pernštejnský symbol je zubr, ten je typický, často se objevující v jejich historickém panství v Čechách i na Moravě. A Jestřabí, tam je zase mluvícím znamením jestřáb.
“ Studentský nápad Tomáš Pokorný je na svoji firmu pyšný. Je to znát z každé odpovědi čtyřiatřicetiletého podnikatele. Pedanta, který očividně vše důkladně promýšlí. Třeba název Alerion vymyslel opravdu trefně.
My taky chceme vlajku
„Je to francouzská heraldická obecná figura. Orlice bez zbroje, tedy bez zobáku, jazyka, pařátů. Takové heraldické monstrum. My jsme si ji vybrali spíše proto, že byla zajímavá, lehce mysteriózní. Také se nám líbilo, že začínala na A. V heraldice to znamenalo něco výjimečného. Od prvních dní jsme měli pocit, že děláme opravdu výjimečné věci,“ vzpomíná na začátky firmy.
Nejprve studoval na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. Pokračoval na brněnské Masarykově univerzitě na Filozofické fakultě, obor historie a archivnictví, aby nakonec přešel na práva.
Heraldice a vexilologii (pomocné vědě historické zabývající se historií a symbolikou vlajek, praporů a standart) se začal věnovat ještě jako gymnazista. Hned po maturitě založil se stejně starými přáteli občanské sdružení. Jejich Heraldická a genealogická společnost profesora Antonína Bočka pak začala poskytovat na konci 90. let servis městům a obcím.
„V roce 1990 se do zákona o obcích dostala věta, že obce a města mohou mít svůj znak a vlajku, svoje vlastní symboly. Tak to začalo. Začali se na nás obracet nejprve starostové z obcí v okolí Bystřice nad Pernštejnem. Řekli, my chceme taky znak a vlajku. Má to tady sousední obec, tak my to budeme mít taky. A víme, že pracujete s historií, pojďte nám s tím pomoct. Nám tehdy bylo osmnáct devatenáct let, brali jsme to hlavně jako koníček. Přilepšovali jsme si tak ke studiu,“ ohlíží se Pokorný.
Mnohé obce a města neměly svůj vlastní znak, který by jim udělil panovník třeba ve středověku. Proto zákazníků rychle přibývalo. Nakonec ale na to Tomáš Pokorný překvapivě zůstal sám. Kolegové jeden po druhém odpadávali.
Buď nevěřili, že by se z toho mohl stát nějaký byznys, nebo je to nelákalo. Chtěli se věnovat jiným oborům.
Dědeček dělal boty, pradědeček hračky
V roce 2000 proto začal Tomáš Pokorný podnikat sám na živnostenský list a o čtyři roky později založil firmu Alerion. Neměl nic, jen pár úspor z brigád. Ale věřil, že objevil pověstnou díru na trhu. Firem, které by se věnovaly něčemu podobnému, mnoho nebylo. Tehdy vlastně žádná.
A také si v tom čase často vzpomněl na svoje předky. Na dědu, který byl švec, šil ručně boty a položil ho Baťa. A pradědeček vyráběl originální vyřezávané hračky. Říkal si, že po nich možná zdědil nějaké podnikatelské geny.
„Studoval jsem až do roku 2004. Zprvu jsem vše dělal při studiu. Největší problém byl sehnat zkušené vyšívačky, které byly schopné zhotovit slavnostní insignie v kvalitě, jakou jsme si představovali,“ říká Pokorný.
Hledal je v různých databázích, i evropských, ve Zlatých stránkách, internet byl v plenkách, ptal se všude možně. Dozvěděl se přitom, žemnohé z nich působily také v klášterech, proto vyrazil za řádovými sestrami. Vyšívačky nakonec sehnal hlavně na Moravě, právě u klášterů, kde přežívala tradice výšivky.
Na správné vlně V dobách budování socialismu se vlajky zhotovovaly hodně amatérsky, v podstatě na koleně, z nekvalitních materiálů, ve výrobních družstvech. Jenže on musel nabídnout kvalitu, aby uspěl. Dobře si uvědomoval, že u nás má mnoho lidí heraldiku jako velký koníček.
„Zpočátku to bylo občas metodou pokus-omyl. Přesto jsem se snažil dělat vše precizně, to bylo moje hlavní krédo. A zůstalo to dodnes. Abychom se za svoje výrobky nemuseli stydět, aby obstály v zahraniční konkurenci,“ říká.
Od počátku plul na úspěšné vlně. Zprvu se mu zájemci ozývali sami, dnes má obchodní oddělení o pěti lidech. Ti vyhledávají zákazníky po celé republice a na Slovensku. Za sídlo firmy zvolil Brno, kde se usadil a založil rodinu.
PSALI JSME: |
Hodně mu pomohly katalogy starých firem a dobové listiny z první republiky. Často zašel i do kostelů, katedrál, protože ho oslovili se zakázkami církevní hodnostáři. Pro inspiraci, kvůli církevní heraldice, praporům se svatými, s Pannou Marií, kvůli paramentům, textiliím používaným při liturgiích.
Podněty nacházel i v zahraničí, hlavně v Německu, Rakousku, v Itálii, kde tradice trvá bez přerušení stovky let. Nebyla přervána jako v Česku na čtyřicet let.
Postupně zaměstnával stále více lidí a obraty Alerionu stoupaly. Zpočátku je počítal v desetitisících, pak ve statisících a dnes v milionech. Loni dosáhl ročního obratu 16 milionů korun, letos očekává ještě lepší výsledek. Prosadil se i v zahraničí.
Jednak ho oslovili partneři z Německa, pro které bylo výhodné s Alerionem spolupracovat kvůli ceně. Ověřili si, že se na brněnskou firmu mohou spolehnout.
Prapor za 80 tisíc
Přišla i jedna exportní firma s tím, zdali by nezhotovili pro angolskou policii a další státní organizace pětapadesát ručně vyšívaných vlajek a praporů pro reprezentativní výzdobu jejich ústředí. „To nás docela překvapilo. Mysleli jsme si, že zájem pravděpodobně končí s hranicemi Evropy. Přitom je to zajímavý artikl i v těchto rozvojových zemích. Pravda je, že Angola patří k nejbohatším africkým zemím,“ říká Pokorný.
V Alerionu neodmítnou nikoho. Jsou schopni vyrobit jednu vlajku stejně jako tisícikusovou sérii pro síť čerpacích stanic nebo pro nákupní parky. Pak se ale samozřejmě ceny liší. Patrné je to třeba u smaltovaných velkých cedulí jako vystřižených z Četnických humoresek, které visí nad jeho pracovním stolem.
„Když je to jeden kus, tak je to třeba kolem pěti až osmi tisíc korun, když je série deseti kusů, tak ta cena klesá kolem třech a půl tisíce.“ Na otázku, zdali chce být milionářem, příliš nereaguje. To se spíše rozhovoří o tom, že je na trhu nyní velká konkurence, protože si hodně lidí uvědomilo, že je zde velká poptávka po praporech, vlajkách, medailích, znacích.
Jenže je klidný, protože v případě vyšívaných symbolů si věří. „Když vyrábíme jeden složitější vyšívaný prapor, tak přijde na čtyřicet až osmdesát tisíc korun. Pracuje na němměsíc dva třeba i šest lidí, od vyšívaček přes šablonérky, švadleny. Všechno je to ruční práce.“
Taková drahá slavnostní interiérová vlajka musí držet tvar, mít cíp, nesmí se prověšovat. Dávají na ni záruku dvacet let. Po tu dobu by neměla změnit barevnost, výšivku, strukturu. Reálnou trvanlivost prý mají dvě stě let.
V Alerionu také obnovují staré prapory s pohnutou historií, které jsou staré i 120 až 140 let. Patřily různým spolkům. Za války je třeba ukrývali členové Sokola. Jsou často vlhké, poškozené od molů, potrhané. Ve firmě se snaží jejich příběhy převyprávět dále.
Nakonec se o penězích přece jen rozpovídá. „Počítat jsem se musel naučit hned na začátku. Pořád jsem cítil to riziko neúspěchu. Když se do něčeho pustíte, investujete do toho, tak chcete, aby se vám to vrátilo. Ale to opravdu není to nejdůležitější. Alespoň pro mne. Já mám největší radost, když se nám povede nějaká precizní práce, když vytvoříme něco nového, z čeho má radost zákazník i my a co zde přetrvá pro další generace.“
