22. ledna 2017 15:40 Lidovky.cz > Byznys > Firmy a trhy

Česku chybí vize a strategie. Bez toho ve světě neuspějeme, říká expert

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 29Diskuse
Martin Potůček je vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Potůček je vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

PRAHA České společnosti chybí tmel, který by ji spojoval. Podle vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie Martina Potůčka musíme více a lépe přemýšlet o naší budoucnosti, jinak v moderním světě neuspějeme.

LN: Jaké to je, nahlížet do budoucnosti?
Vzrušující, velmi potřebné, ale také čím dál složitější. Když jsme s tím před šestnácti lety začali, měli jsme explicitní objednávku tehdejší vlády, která chtěla pracovat s vizemi a strategiemi pro český stát. Což je něco, čeho se nám dnes ukrutně nedostává. Tehdy jsme měli podporu a zdroje. To teď schází. Tím druhým důvodem je, že svět se výrazně proměnil. Možnosti národních států, včetně Česka, cokoli ovlivnit slábnou. Evropská unie je v krizi, celý svět je rozklížený a nalézt dobrou politiku pro zemi, která se ještě pořád sama hledá, je těžké.

MARTIN POTŮČEK

  • Vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
  • Zkoumá procesy formování a realizace veřejné a sociální politiky se zaměřením na regulační funkce trhu, státu a neziskového sektoru, na problémy reformy veřejné správy, na procesy evropské integrace a na zpracování vizí a strategií pro český stát.
  • V minulosti působil např. jako poradce premiéra Vladimíra Špidly a ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha.

LN: Česko neví, čí je?
Souvisí to s problematikou národní identity. To, co dříve mohlo být tmelem, tedy náboženská víra nebo národní sebeurčení, již dnes nezabírá. To, co by u nás dnes lidi mohlo spojovat, teprve krystalizuje. Nejsme příliš identifikováni s naším státem, s Českou republikou. Má to své historické důvody, každopádně to ale znamená, že předpoklad určité minimální soudržnosti je hned od počátku oslaben.

Když k tomu přidáte rozdělení lidí na ty, kteří stále více bohatnou, a ty, kteří chudnou, vytváří to další ohniska rozštěpení společnosti. Na elitu, která je již integrována do nadnárodních hospodářských a politických struktur – a na ostatní, kteří zůstávají dole a jsou velmi náchylní upnout se na autoritativní politickou postavu, která jim nabídne zdánlivé řešení problémů, na něž sami nedosáhnou.

LN: Co by mohlo být tedy dnes oním tmelem společnosti?
Začal bych vzpomínkou na oslavy vítězství českých hokejistů v Naganu. Vzepjaté sportovní fandovství signalizuje nenaplněnou potřebu lidí pozitivně se vztahovat k národnímu společenství. Výzkumy ukazují, že pro Čechy je velmi důležitá kultura – čteme více než jiní, hustá síť divadel v Praze i v jiných městech je světově unikátní. Lidé mají velký vztah k památkám, k naší přírodě, k místům, kde chataří, chalupaří nebo se rekreují. Ale to nestačí.

LN: Zmínil jste, že politikům chybí vize a strategie, kam by se měl český stát ubírat. Není ale primárním problémem, že o tomto tématu neexistuje celospolečenská diskuse? Což může souviset i s onou nevyřešenou národní identitou.
Jistě, jenže debata je nutný, ale nikoli dostačující předpoklad toho, aby se něco změnilo. Kromě toho je třeba naplnit předpoklady související s připraveností těch, kteří nakonec rozhodují, ty vize realizovat. Neřekl bych, že by debata o nich neexistovala. Je ale velmi fragmentovaná. Co této zemi velmi schází, je spolupráce akademické a politické sféry. Politici by měli naslouchat historikům, sociologům, ekonomům, ti by ale rovněž měli naslouchat politikům. Příkladem země, kde se to dařilo a daří, je Finsko.

Po rozpadu SSSR, kdy Finové ztratili polovinu exportních možností, země prožívala hospodářský úpadek a trpěla vysokou nezaměstnaností, si v parlamentu řekli, že přemýšlení o budoucnosti musí nějak institucionalizovat. Ustavili výbor poslanecké sněmovny pro budoucnost, který dodnes funguje a zadává vládě dlouhodobé úkoly. Třeba úspěch Nokie byl jedním z efektů této změny. Stejně tak bylo podpořeno finské školství. Takové dlouhodobé koncepce nám chybí. Když se podíváte na nejdůležitější resorty z hlediska rozvoje lidského potenciálu, jako je školství, zdravotnictví, resorty práce a sociálních věcí a kultury, tak vidíte, že ministři přicházejí a odcházejí, jako apoštolové na pražském orloji. Tam scházejí nejen vize budoucnosti, ale i institucionální paměť.

Banner LN Index.

LN: Finsko s Izraelem jsou hezkým příkladem úspěšného přechodu ke vzdělanostní ekonomice. Oba státy dávají značnou část HDP do výzkumu, vývoje a vzdělání. Není nakonec nejjednodušší udělat totéž co oni a dát vše, co lze, do vzdělání?
Já bych byl posledním, kdo by vám nepřitakal. A jen tak mimochodem, už v naší publikaci „Putování českou budoucností“, vydané v roce 2003, jsme nazvali jeden z pěti základních strategických tahů „Kultivace vědění v klíčový faktor produkce“. Ale není to celé řešení, je to jen součást mozaiky. Kdyby si to, co jsme tehdy napsali, vzali politici vážně, mohli bychom být o kus dál.

LN: Evidentně si to ale nikdo z těch lidí nepřečetl. Přišla vaše třináctiletá práce vniveč?
Určitě nikoli. Efekt je totiž velice obtížně měřitelný – jedná se přece také o rozsev poznatků ve společnosti. A nejde jen o knihy, ale třeba i o rozhovory, jako je například ten náš.

LN: Koho jste tedy svými texty oslovili, když je politici nečtou?
Především na naší práci vyrostla řada mladších kolegů, kteří si v nich našli vlastní témata, jež rozpracovávají. Výsledky naší práce uplatňujeme ve výuce vysokoškoláků. A máme i jiné zpětné vazby.

LN: Odkud?
Třeba z krajské nebo městské úrovně. Nicméně mne samozřejmě mrzí, že připravenost centrální úrovně politiky a správy myslet a jednat strategicky je malá – a že problémy, které jsme identifikovali už před lety, přetrvávají. V Česku strategické vládnutí bohužel skomírá na úbytě.

LN: Zmínil jste se o autoritativním státu, zajímalo by nás, zda si jako muž, který činí dlouhodobé prognózy, myslíte, že přichází éra neliberální demokracie, chcete-li demokracie s autoritativními prvky. Je to pravděpodobné?
Pro Česko bych to nevylučoval, a to za předpokladu, že dojde k tomu, k čemu má EU našlápnuto, a sice k jejímu pozvolnému posunu do bezvýznamnosti.

LN: Vnímáte neliberální demokracii jako nebezpečí?
Dozajista. Na druhé straně ale musím připustit, byť velmi opatrně, že to nemusí být za všech okolností jen negativní posun. Velice dobře si totiž dovedu v českém případě představit scénář, v němž může uspět schopný autoritativní demokrat, který má tah na branku a dokáže vyvést zemi z bláta – z demokratického hádání se a přetahování, které někdy znemožňuje nebo zdržuje efektivní rozhodování.

Posilování autoritativních tendencí nejen v Evropě, jehož jsme dnes svědky, také velice úzce souvisí se společenskou změnou, kterou všichni zažíváme, tj. s odcizením politických a správních elit veřejnosti. Agendy, o kterých přemýšlejí občané a v konečném důsledku o nich musejí přemýšlet i politici, navíc stále více nastolují média, včetně těch tzv. nových.

LN: Myslíte, že média jsou na vzestupu?
Teorie i empirie to jasně dosvědčují. Zeptejte se politiků, co je pro ně prvořadé. Objevit se na obrazovce... Náš svět je obrazovými zkratkami a zjednodušenými informacemi stále přesycenější, a to demokracii neprospívá. To prospívá těm, kteří mají k dispozici profesionály na mediální komunikaci, jsou pohlední a dokážou hezky mluvit.

Petr Kain
  • 29Diskuse




Naučte se cizí jazyk během mateřské. Snadno a bez učebnice
Naučte se cizí jazyk během mateřské. Snadno a bez učebnice

Domluvit se anglicky nebo francouzsky, než půjde vaše dítě do školy? Za dva nebo tři roky se to opravdu dá zvládnout. Akorát zapomeňte na způsob, jak jste se učila jazyky ve škole. Možná vám totiž vyhovuje úplně jiný typ učení.