Film Friedricha Murnaua je zpracováním románu Brama Stokera, který poprvé vyšel v roce 1897. Od té doby móda zájmu o upíry nikdy docela neustala, i když jí postupně začali konkurovat roboti, mimozemšťané, mutanti a jiní vetřelci. I ti však mají s Drákulou něco společného. Murnau, stejně jako třeba americký režisér Tod Browning, který natočil svou neméně slavnou verzi Drákuly vroce 1931, totiž zpracoval starý evropský strach. Stokerův román, a stovky (!) jeho filmových verzí, pojednává ořadě věcí, ale jedním z jeho hlavních témat je imigrace a děs z nekontrolovaného přílivu cizího prvku do domácí kultury.
Uprchlíků se bojí dvě třetiny Čechů. Rozšíření islámu dokonce až 80 procent |
Hororový román popisuje cestu mladého makléře Jonathana Harkera do Transylvánie, aby pro tamního movitého zákazníka zprostředkoval koupi domu v Londýně. Teprve na Drákulově hradu Harker zjistí, co je jeho hostitel zač, a začne se obávat o svou vlast: „Tomuhle tvoru tedy pomáhám přestěhovat se do Londýna?“ Proces stěhování – a rozmnožování – netvora se však již rozběhl a Harker ho nedokáže zastavit.
Kdo je Drákula? Je to prototypický cizinec. Pochází z divných krajů, má odlišné zvyky a své nové vlasti je nebezpečný. A zcela v souladu se současnou debatou o imigraci je i Drákula obzvlášť přitažlivý – tedy vlastně nebezpečný – pro světlovlasé britské dívky. Když už se úspěšně přestěhuje do Británie a je na vítězném tažení, říká to bez obalu: „Vaše dívky, které milujete, už jsou moje; a skrze ně vy a ostatní budete také mí.“ A my mu to věříme.
Kdo je Drákula?
Drákulova odlišnost od lidí, jako je Harker, dráždí. Ale paradoxně ještě více znepokojuje skutečnost, že hrabě chce s hostitelskou společností splynout a například se naučit anglicky tak, aby nikdo nepoznal, že je cizinec. Čtenář pocítí úzkost ze situace, v níž původní obyvatelstvo úplně ztratí kontrolu nad tím, kdo je kdo.
Británie přelomu 19. a 20. století byla cílem rozsáhlé imigrace. Svědčí o tom oficiální statistiky i dobová literární díla. Například povídky A.C. Doyla o Sherlocku Holmesovi se hemží Číňany, Američany, Indy, Rusy, objeví se i Čech. Rovněž Stokerův literární Londýn je kosmopolitní město, v němž se sejde všelijaká cháska. Největší „imigrantskou“ komunitou byli tehdy Irové – jedním z nich byl sám Stoker, který v Anglii trpěl protiirskými předsudky. Hned po Irech následovali přistěhovalci z východní Evropy, převážně Židé.
Dnes tak Drákulu chápe málokdo, ale v době prvního vydání nebylo možné číst Stokerův román mimo kontext polemiky proti Židům i proti přistěhovalectví. Tehdejší bojovníci proti migrantům si brali menší servítky než dnes. Romány i dobová publicistika se hemžily popisy „brutální rasy“ a „nemytého hmyzu“, který zaplavuje Británii. A dodávaly popis zničujícího účinku, který pro britskou společnost bude mít nekontrolovaný příliv takových lidí. Cizinci měli ve své nové domovině šířit infekční choroby, měli se vyznačovat nestandardním sexuálním chováním, zvýšenou kriminalitou, a dokonce měli zhoršit genetickou výbavu Británie. Vyznačovali se ovšem také ohavnou fyziognomií, což podle dobových vědeckých představ mělo signalizovat sklon ke zločinu, nízké morálce, nebo dokonce zhoršené inteligenci.
