Lidé město opustili během jediného dne a za sebou nechali celý svůj majetek. Včetně mnoha klavírů. Jejich zvuky zachytila Eliška Cílková na mikrofon a v Praze z nich pak vytvořila desku Pripyat Piano.
LN: Jak vás napadlo jet zrovna do Černobylu?
To rozhodnutí ve mně zrálo postupně, první impulz byla asi před deseti lety výstava fotografů Václava Vašků a Antonína Kratochvíla Modlitba za Černobyl. Bylo mi osmnáct a strašně silně to na mě zapůsobilo. Tehdy jsem si říkala, že bych se tam někdy chtěla podívat. Mě na Černobylu, respektive na Pripjati, fascinovalo, jak si to město pro padesát tisíc obyvatel pomaličku bere zpátky příroda. Ta její ohromná síla.
Dodnes zůstali v zamořeném okolí Černobylu. Svá rodiště nikdy neopustíme, shodují se |
LN: Takže jste tam nejela už s úmyslem nahrávat piana?
Ne. Poprvé jsem se tam opravdu chtěla jen podívat, to místo mě přitahovalo i z biologického hlediska, k přírodě mám blízko. Vidět všechny ty autentické věci, které tam lidi zanechali, byl hodně silný zážitek. Takže jsem začala přemýšlet, jestli by se tam dal udělat nějaký hudební projekt. Chtěla jsem, aby to bylo něco, co ještě nikdo nikdy neudělal, a aby to mělo pietní formát. Všimla jsem si, že v Pripjati se hodně pěstovala kultura. Byl tam kulturní dům, hudební škola, asi osm školek, tři kryté bazény. To město žilo bohatým životem. Došlo mi, že tam musí být spousta zanechaných hudebních nástrojů, protože lidé museli odejít jen s nejnutnějšími věcmi, bylo jim řečeno, že se do svých bytů za pár dní vrátí.
LN: Jak jste klavíry našla?
Bylo to jako hledání jehly v kupce sena, zabralo mi to dva roky. Některé klavíry jsem našla logickou úvahou – napadlo mě třeba, že piano by určitě bylo v hudební škole. Tak jsem hledala, jestli tam nějaká byla, a našla ji. Na jiné klavíry mě zase nasměrovali bývalí obyvatelé města, se kterými jsem se sešla. A na jeden mi dokonce dal tip i sám průvodce a za to jsem byla moc vděčná, protože ty nejzachovalejší nástroje se nacházejí v bytech. Tam totiž nechodí turisti. Za jedním takovým klavírem jsem šla asi čtyřicet minut pěšky na okraj města.
LN: Dá se město projít, nebo už je to džungle?
Někde se už projít nedá, je tam vysoká tráva a stromy. Zarostlé vlastně není jen centrum, kde je kulturní dům. Tam to prosekávají kvůli turistům.
V okolí Černobylu se daří vlkům i kancům, tvrdí studie |
LN: Je možné v Pripjati chodit samostatně, nebo máte přiděleného průvodce?
Pokud jste tam jako turista, pak oficiálně jen s průvodcem. I já jsem tam poprvé jela s cestovní agenturou. Prostě jsem dojela do Kyjeva a tam jsem v hotelu řekla, že bych se chtěla podívat do Černobylu. Oni řekli, „není problém“, zavolali nějakému Ivanovi a napojili mě na cestovku, která organizovala jednodenní výlet pro poměrně rozmanitou skupinu turistů. Byl tam třeba americký voják, kterého zajímala východní Evropa. Nebo dva japonští turisté, které vyděsilo, že jsem měla s sebou roušku.
LN: Počkejte, tam se smí chodit bez roušky? Předpokládala bych, že roušky vydá všem povinně organizátor zájezdu.
Ne. Oni jen řeknou, že máte mít dlouhé rukávy a nohavice. Přitom rouška je dost důležitá. Ptala jsem se kamaráda jaderného fyzika a ten mi říkal, že jediné skutečné nebezpečí je, že by člověk vdechl prach s cesiem, těžkým kovem, který se umí usadit v těle. Jinak ta dávka radiace za celý den v Pripjati je zhruba tolik jako rentgen kotníku. Během zámořského letu jí nachytáte víc. Dokonce i některé ulice v Pripjati jsou méně radioaktivní než některá místa v Praze. Nebezpečné je to až při dlouhodobém pobytu.
LN: Měřili průvodci průběžně radioaktivitu na místech, kam vás vodili?
Ale vůbec ne. Já jsem měla svůj dozimetr. Probíhalo to tak, že na hranici zóny si nás převzal průvodce, dovezl nás na hlavní náměstí v Pripjati, zapálil si a řekl: „Za dvě hodiny se tady všichni setkáme.“ Načež celá skupina se rozprchla, každý si chodil, kam chtěl.
LN: Je pravda, že se tam nesmí nic položit na zem, aby se nezvířil prach?
To je trochu přehnané. V budovách moc prachu nebylo, protože tam většinou byla zavřená okna. A pokud tam prach byl, tak jsem prostě dala na židli igelit a na něj jsem si teprve položila věci. Ale tomu, abyste se občas země dotkla, se nevyhnete. A hlavně jsem se dotýkala klaviatury.
Celý rozhovor s Eliškou Cílkovou o cestách do Černobylu, opuštěných piánech a její příští desce najdete v magazínu Pátek LN, který vychází 8. dubna.
V magazínu dále najdete:
|
