Co si pamatuju z toho odpoledne, kdy jsme pod třešní na zahradě u Radka Bajgara vymýšleli pořad, který později přepsal dějiny české televizní publicistiky?
Pár pitomostí: že moc teplo nebylo, že mě pak bolelo břicho po tom škopku třešní a že jsem to všechno hlavně vůbec nebral vážně. Stále jsem se cítil píšícím reportérem a nová televize (která tehdy ještě ani neměla jméno) mě zajímala spíš jako látka na knihu. Jak taková úplně nová televize na zelené louce vzniká.
Zkušenost s televizí jsem neměl ani já, ani Radek Bajgar, původem psychiatr. Tak jsme si prostě vymýšleli. To se nakonec ukázalo jako nejšťastnější řešení. Nesvazovala nás žádná pravidla, žádné televizní řemeslné limity. Naše myšlenky mohly svobodně proplout až k něčemu, co tu do té doby nebylo.
Oba jsme světili trojici jako základní kámen každého funkčního příběhu. A když už jsme se shodli na třech reportážích, poměrně rychle jsme je rozčlenili tak, jak pak fungovaly celá léta: nejdřív nějaká aktualita nebo zásadní kauza, pak cosi sociálně-zdravotnicko-ekonomického a nakonec nějaký bizarní portrét či črta o někom, kdo žije jinak než většina. Prostě něco lehčího, aby se divák nešel na půdu oběsit, nýbrž do ložnice usnout.
Já byl navíc čerstvě okouzlen dvouměsíční stáží v USA, už druhou, a vyprávěl jsem nadšeně Radkovi, jak Američané s tou svou kamerou vlezou všude, takže divák může na vlastní oči vidět něco, co by jinak na vlastní oči nikdy neviděl.
Dnes to vypadá samozřejmě, ale tehdy to byla revoluce. Stejně jako celý nový žánr, který jsme takhle vytvořili. Akademici- dokumentaristé se nad ním ještě dlouho pohrdavě ošklíbali jako nad něčím příliš akčním a zpravodajským, než aby to sneslo jejich vysoká estétská měřítka. A stejně tak se ošklíbali ortodoxní zpravodajci; podle nich jsme zanášeli do čisté, suché žurnalistiky emoci a příběh jako žánrovou špínu.
Další revolucí byl sám fakt, že reportér vystupuje na obrazovce. Takzvaný stand-up. I já byl zpočátku přesvědčen, že jako reportér zůstanu v pozadí. Sice něco vyčmuchám, sepíšu scénář, budu po ruce při natáčení – ale za kamerou!
"Ne. Vy půjdete před kameru a vytvoříte nový typ reportérů, který provádí diváka kauzou a interpretuje mu ji," trval na své představě Vladimír Železný. K našim obavám, aby nás nechtěla televize transmutovat v nějaké navoskované manekýny, byl ale naopak vstřícný: "Zůstaňte, jak jste, protože jedině tak jste autentičtí. Jedině tak vám divák může věřit."
Jen v jednom se zmýlil: slíbil, že když náš pořad bude mít sledovanost větší než deset procent, máme u něj basu sektu. Měli jsme několikanásobně víc. Ale sekt tak nějak nedorazil…
Z připravované knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která vyjde letos na podzim v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
