A když se podíváte na časovou osu jednoho sta let, tak ta krize je na celé této časové řadě jen malý zoubek. Ale její politické dopady jsou ohromné. Rozhovor s Ondřejem Jonášem vychází v sobotních LN.
LN: Před deseti lety padla investiční banka Lehman Brothers. Byl to blesk z čistého nebe?
Dnes je tendence říkat, že krize začala v září. Začalo to už v březnu toho roku, kdy se dva hedgeové fondy společnosti Bear Stearns dostaly do platební neschopnosti. Když čtete tehdejší zprávy regulátorů, že vše je v pořádku a jde jen o izolovaný problém těchto dvou fondů, tak na to dnes člověk kouká a nestačí se divit. Je evidentní, že lidé, kteří to měli hlídat, vůbec neměli ponětí, očem mluví. Nejde o to, že ty problémy podceňovali, ale evidentně tomu nerozuměli. Už ale v létě jsem se bavil s několika investory, kteří varovali, že to bude průšvih obřích rozměrů. Bylo to lidské selhání, žádná krize z čistého nebe.
LN: Co nám řekla krize o tom, jak rozumíme světu financí, když existovaly investiční nástroje, kterým prakticky nikdo nerozuměl a přitom je nakupovaly skoro všechny banky?
To je určitě poučení. Finance jako obor jsou stále v době kamenné. Když říkám, že jsou v době kamenné, tak mám na mysli, že my všichni máme tendenci vnímat rizika jen subjektivně a nikoliv racionálně. Dodnes máme tendenci rizika podceňovat. My víme, že riziko se má dělit. Když se podíváte na celý řetězec vzniku CDO (takzvané zajištěné dluhové obligace), tak na počátku byla hypotéka, kde máte nějakého prostředníka, který z ní chce poplatek. Banka, která ji dělá, z toho taky něco chce mít. Co se stalo potom. Banka to poskytne dál investiční bance, která tu hypotéku dá do „pytle“ s dalšími. Vznikly takzvané CMO (zajištěné hypoteční obligace). Pak přišli další šíbři, kteří to rozmíchali dál. Vždyť šlo opodfuky. Často to nemělo ani potřebnou dokumentaci, protože tam byly schované i hypotéky, na které často dosáhli lidé, aniž by poskytli své IČO či dokonce jméno. Tyto produkty pak najednou dostaly nejvyšší hodnocení od ratingových agentur. Agentury dávaly rating na asi 1000 CMO za den a to ve většině případů s nejvyšším hodnocením AAA+. Pro představu – v té době bylo asi jen pět firem, které měly takto vysoký rating. Zvláštní je, že to nikomu nebylo podezřelé. Proto jsem už na začátku mluvil o tom, že je tam skutečně hrozně moc bodů selhání. Proto nemá smysl říkat, že za to můžou hypotéky či deriváty. Ano, to všechno je pravda. Problém je, že za tím vším je chyba lidského faktoru. Tedy lidí, kteří jdou vprvé řadě za ziskem.
LN: Říkal jste, že už v březnu lidé zdruhé strany říkali, že je tu problém. Co jste tím myslel?
Že tu byla spousta varovných signálů. Objevovaly se například zprávy, že hypotéky dostávají i lidé, kteří jsou nezaměstnaní, či lidé, kteří šest měsíců poté, co hypotéku dostali, nejsou schopní ji splácet. Přitom se stále říkalo, že jde o izolované jevy. Stejně tak u derivátových instrumentů si jen těžko může někdo myslet, že ti manažeři, kteří za ně byli v bankách zodpovědní, jim vůbec rozuměli. Vezměte si, že vedení pojišťovny AIG nechalo jednu divizi řídit celá rizika těchto derivátů, ale ta vůbec neměla představu o rozsahu těchto rizik. Zjednodušeně řečeno brali od lidí pojištění a tím zaručovali něco, do čeho vůbec neviděli.
